Proč už Itálie není nemocným mužem Evropy

Tyhle katastrofické předpovědi se tehdy nezdály být úplně přitažené za vlasy. Italská ekonomika trpěla mimořádnými strukturálními problémy. Země neustále ztrácela konkurenceschopnost, což mělo za následek, že italský hospodářský růst byl celých 15 let vůbec nejnižší ze všech zemí Evropské unie. Trh práce trpěl velkou rigiditou a nespravedlností: většina pracovní síly měla smlouvu na dobu neurčitou a bylo prakticky nemožné ji propustit. Stále větší počet především mladých lidí naopak pracoval na smlouvu na dobu určitou a žil v permanentní nejistotě ohledně jejího prodloužení. Mzdové náklady vysoce převyšovaly průměr Unie, což italské výrobky prodražovalo. Kvůli velmi vysokým srážkám všeho druhu si ale člověk v peněžence odnesl domů výrazně míň než třeba zaměstnanci ve Francii, Německu nebo dokonce Španělsku. Čistý průměrný příjem byl ze států platících eurem nižší už jen v Portugalsku, které ale přitom má mnohem nižší cenovou hladinu. Nad zemí se vznášelo přesvědčení o pomalém, ale nevyhnutelném úpadku.

V době finanční a hospodářské krize bychom naopak Itálii v titulcích médií hledali marně. V souvislosti s možným státním bankrotem se mluví hlavně o Řecku, a také o Portugalsku nebo Španělsku. Itálie zůstává v pozadí. O dřívějším hlavním kandidátu na kolaps skoro není slyšet.

Čím to? Vždyť celkový italský dluh je stále vyšší než ten řecký a Athény mají v téhle statistice Řím předstihnout teprve letos. Jenomže to není tak důležité. Trhy mnohem víc zajímá trend a ten je úplně jiný. Italský veřejný dluh v porovnání se zbytkem Evropy skoro nenarostl. Zatímco většina zemí se v době krize vydala cestou finanční stimulace ekonomiky, Řím do ní napumpoval jen drobné. Prosadil se názor ministra hospodářství Giulia Tremontiho. Ten svým kolegům ve vládě předložil jasnou argumentaci: stimulovat ekonomiku nemůžeme, protože na to prostě nemáme. Kdybychom se do něčeho podobného pustili a opět tak výrazně zvýšili náš dluh, museli bychom si na trzích půjčovat mnohem dráž. A to si prostě nemůžeme dovolit.

Dnes je jasné, že Tremonti měl pravdu. Pozornost trhů se po letech upřela úplně jinam než na Apeninský poloostrov. Italům bylo před krizí dáváno za vzor Španělsko se svou velmi vysokou mírou růstu. Zatímco italská ekonomika skoro stagnovala, Španělé v přepočtu HDP na osobu Italy předehnali. Na Apeninském poloostrově z toho bylo velké pozdvižení, protože Italové se na Španěly dívají úkosem. Asi jako Češi na národy na východ od slovenských hranic. Jenomže krize odhalila, že španělský boom stál na hliněných nohou: živila ho bublina ve stavebnictví. Když splaskla, obnažily se hluboké strukturální problémy španělské ekonomiky, které se těm italským dost podobají.

Takže: Itálie nepochybně trpí celou řadu těžkých problémů. Oproti jiným vysoce zadluženým zemím má to štěstí, že dluh italských domácností je velmi nízký. Ale jinak stále platí, že na Apeninském poloostrově jsou změny zapotřebí jako sůl. Rozdíl oproti dřívějšku je ale ten, že snad už všichni chápou, že Italové v tom rozhodně nejsou sami. Podobné trable jsou společné skoro všem státům Unie. Jen je v minulých letech zakrývala bublina: na trhu s nemovitostmi ve Španělsku nebo Irsku či iluze růstu na dluh jako v Řecku. Teď je otázkou, jak se tyhle země se svými problémy dokáží poprat. Třeba Irové se vydali správnou cestou úspor, díky kterým jejich hospodářství zase získá konkurenceschopnost. Na rozdíl od Španělů, kteří zřejmě se svým mimořádně nespravedlivým trhem práce nechtějí nic dělat.

Ale bez ohledu na budoucnost stojí za zmínku jedna věc: je s podivem, že Itálie byla celé roky na pranýři, ale neudržitelné situace řady jiných zemí si nikdo nevšímal.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .