Rogue One dokazuje, že i ve světě Star Wars existuje vakuum

Najde se mnoho argumentů pro to, v čem koncept tzv. multiverza společnosti Marvel změnil současný blockbuster k lepšímu. Stejně tak se ale najde celá řada protiargumentů, které budou zdůrazňovat, jak důsledně serializovaný přístup k vyprávění naopak sebral kyslík příběhové imaginaci, vytvořil živnou půdu pro recyklaci klišé a přispěl k tomu, že se z jednotlivých filmů staly jen položky, které slouží jako účeloví prostředníci ve vyšší hře. Nejde tu už tolik o vytváření uzavřených světů, ale o křižovatky, intermezza a dořečení větších příběhů.

Přesně to vystihl kritik časopisu IndieWire David Ehrlich, který v recenzi Rogue One napsal: „Je samo o sobě dost frustrující, že se současné blockbustery staly tak epizodickými. Každý díl franšízy slouží jako reklama na ten další. Ještě dusivější je ale sledovat film, který má jen obtáhnout kontury snímku, jenž se již vryl publiku do paměti.“

z filmu Rogue One: Star Wars Story |foto: Falcon

Časy, kdy tzv. sequel jednoduše navazoval na uzavřený titul, který obstál, jsou pryč. Komiksoví giganti DC a Marvel myslí na roky dopředu. Každý další titul je částí mozaiky, která skládá celistvý vesmír. A vzhledem k tomu, že tenhle model, náročný na plánování a často vyžadující trpělivost a obří investice, prokazatelně funguje, ovlivňuje i další akvizice. Tu největší a nejhodnotnější má momentálně v rukou studio Walta Disneyho, které koupilo celý vesmír Star Wars a dělá to, co musí. Aby se investice vyplnila, nejen že posouvá hlavní příběhovou linii, ale zaplňuje mezery, které v ní ještě zbývají.

Čtěte také

Ani věta nazmar!

Příběh Rogue One vychází ze dvou vět v titulkové sekvenci epizody Nová naděje, kde se píše o utajené bitvě, v níž aliance Rebelů ukořistila plány ničivé zbraně z rukou Impéria. Na samotné myšlence zaplnit prázdné místo není nic špatného. Realizoval ji už původní majitel práv Lucasfilm a obnášela především komiksy, romány a počítačové hry. Univerzum Star Wars tím nijak nestrádalo, naopak, mytologická pokladna se plnila novými příběhy a novými postavami, které „SW fanatikům“ nabízely dost podnětů k seberealizaci a snění. Ambiciózní pokus o vytvoření třídílného filmového předpolí ságy byl sice kontroverzní, ale přinejmenším otevřel Georgi Lucasovi prostor k rozvoji poetiky ságy. Že s ním vizionář nedokázal naložit, je věc druhá.

Rogue One naopak působí jako výplň vmáčklá do příliš malé dějové průrvy. Přitom myšlenka natočit klasický válečný film v kulisách galaktické ságy je sama o sobě brilantní a naplňuje sny několika generací milovníků Star Wars. Skýtá totiž dostatečný arzenál k stvoření nezapomenutelných hrdinů, vzrušujících příběhových zvratů a epických bitev, v nichž se může uplatnit perfekcionistická encyklopedie artefaktů ságy.

z filmu Rogue One: Star Wars Story |foto: Falcon

Tucet mátožných špinavců

K tomu, aby podobný film fungoval, je v zásadě zapotřebí soudržný scénář, který by jednoduchý příběh smysluplně vystavěl, postavy, které budou v nejlepší tradici ságy prosté, a přitom chytlavé, a samozřejmě odvaha utlumit pohádkově-divadelní nádech originálu a nechat naplno rezonovat temnou stranu síly. Ta se beztak vždy starala o klasické momenty a emblémy série. Hvězdolet Rogue One, jehož kormidlování se ujal nadaný Brit Gareth Edwards, ale selhává ve všech ohledech.

Můžeme se pouštět do jalových debat, do jaké míry jsou za sypký a děravý děj zodpovědné masivní přepisy scénáře a následné přetáčky, v nichž se angažoval „nouzový údržbář“ Tony Gilroy. Faktem ale zůstává, že zejména první polovina filmu, která má budovat zázemí „družiny špinavců“, působí dojmem hodně zmateného náčrtu. Problém začíná u titulní postavy, rebelantky Jyn, jejíž charakter je tak matný a rétoricky budovaný, že do příběhu nevnáší žádnou dramatickou energii ani nosný motiv. Pokračuje tím, že nesmírně talentovaný cast se spíš bezradně pitvoří, než že by ztvárňoval charaktery z masa a kostí.

Hvězda na vzestupu Riz Ahmed si odkoktá svých pár vycpávkových vět, Diego Luna naznačí zneklidňující dimenzi Rebelské aliance, ale nemá místo k tomu, aby své postavě zabijáka dodal váhu. Mads Mikkelsen jako konstruktér Erso nese alespoň základní morální dilema, ale je uklizený do pozadí. A Forest Whitaker? Ten jako dýchavičný fanatik Saw Gerrera působí dojmem, že zůstal omylem na place po natáčení Travoltovy šarády Bojiště: Země. Scenáristé se v jeho případě pokusí o cvičení „vystavte osobní drama ze tří vět a jednoho respirátoru“ za pět minut. Výsledek je stejně kostrbatý a nevěrohodný jako všechny ostatní prvky, které film kombinuje.

Loňská sedmá epizoda J. J. Abramse nápaditě variovala známé motivy, ale především přinášela vitální figury s tajemstvím. Rogue One obsahuje sbírku klišé na jedno použití, přičemž toto použití je navíc nucené a zbytečné. Ano, v tomhle světě existuje smrt a divák to na konci intenzivně cítí, bohužel ne na figurách, na nichž by skutečně záleželo.

O většině z nich nevíme víc, než že se hlavní hrdince připletou do cesty a rozhodnou se, že po jejím boku stojí za to umřít. Tahle nejprostší heroická zkratka připomíná v případě Rogue One spíš nahodilý zkrat. U hrdinů redukovaných na zevnějšek a bojové dovednosti se není na co emocionálně navázat. A víc Rogue One zkrátka neposkytuje.

z filmu Rogue One: Star Wars Story |foto: Falcon

Snaha o větší realismus a fatálnější vyznění nakonec ztroskotává na tom, že se film musí nutně podřídit pozici „vedlejšího produktu Nové naděje“. Najdeme tu pár náznaků morální ambivalence uvnitř aliance Rebelů, odkazy na extrémistické sklony některých jejích členů a také na to, že velení nutí pěšáky k zavrženíhodným činům. Aby ale Rogue One mohl plnit svou úlohu fragmentu mozaiky, tvůrci nakonec tuhle realistickou linii úplně pohřbí. Co jiného dělat, když v původní trilogii Rebelové vystupují jako rytíři dobra? Na tohle dilema nemá Edwards a spol. žádnou rozumnou odpověď.

Teskné galaktické prázdno

O filmu, který si zakládá na pompézním měřítku, je poněkud absurdní tvrdit, že působí stísněně, ale přesně takový je můj dojem z Rogue One. Postavy se sráží na malém prostoru, nemají téměř žádnou minulost a z velké části ani budoucnost. Tím pádem jejich přítomnost působí značně efemérně. Rogue One chtěl být filmem o všedním hrdinství, o schopnosti obětovat se pro větší věc, o kolaboraci a morální zodpovědnosti. Všechna tahle témata se ale dusí v prkenných dialozích a dvojrozměrných osudech.

Skoro žádný zvrat nepůsobí organicky. Všechno se dává do pohybu mechanicky a vynuceně. Jako by předem daný konec zbavoval tvůrce nutnosti klíčové momenty promýšlet, motivovat, realizovat jinak než pomocí toporných projevů a zkratkovitých rozhodnutí. Trpkou pachuť na jazyku zanechá i fakt, že Rogue One do univerza Star Wars nepřináší nic trvalého, co by film přerůstalo, co by obohacovalo či rozvíjelo mytologii ságy. Jen schematicky zaplňuje vymezené místo mezi začátkem a koncem věty prologu Nové naděje.

z filmu Rogue One: Star Wars Story |foto: Falcon

Ano, Rogue One má i své kladné stránky. Především se tu částečně daří zachovat lásku k „materiálnosti“ Star Wars, kterou loni vzkřísila sedmá epizoda. Práce s perspektivou, temnotou, červeným a bílým světlem, retro designy a vesmírnými objekty je v Edwardsově podání přesně tak působivá, jak by člověk od režiséra výtvarně vymazlené Godzilly očekával. Jenže to všechno se dotýká fanouškovského fetišismu. Nejkrásnější moment filmu představuje závěrečné zjevení temné ikony Star Wars. Ta scéna je nádherná… a úplně zbytečná.

Kéž by alespoň vystihovala celý film. Ten bohužel charakterizuje spíše návrat jiných dvou postav z původní trilogie, který kvůli neúprosnému zubu času musela zprostředkovat digitální technologie. Pocit nepatřičnosti, umělosti a jisté zrůdnosti bohužel převyšuje i odpor, který ve mně roky budil přízrak Lucasovy nesoudnosti Jar Jar Binks.

Nad univerzem Star Wars se v Rogue One začíná vznášet opar digitální nekrofilie a naprostého vypravěčského vakua. A je to skličující pohled nejen pro člověka, který se ságou vyrůstal a zestárl.

Hodnocení: 50 %

Rogue One: Star Wars Story (Rogue One: A Star Wars Story)
Gareth Edwards, USA, 2016, 133 min.