Romány v smskách i aplikacích. Jak může vypadat literatura budoucnosti?

Tažením zažijte dobrodružství

Nedávno vydaný román Arcadia britského autora Iaina Pearse se odehrává v historické utopii a budoucí dystopii zároveň a potkáte v něm deset hlavních postav. Pokud budete číst Arcadii jako aplikaci, můžete si vybrat, který z hrdinů vás bude provádět příběhem. „Vždycky jsem psal romány, které byly strukturně dost komplikované; v textu An Instance of the Fingerpost jsem vyprávěl ten samý příběh ze čtyř různých perspektiv, v The Dream of Scipio se prolínaly tři příběhy zároveň a Stone’s Fall byl vyprávěn pozpátku. Kladl jsem docela vysoké nároky na čtenáře, museli si pamatovat detaily sto stran předem nebo přeskakovat mezi stoletími,“ píše Pears na webu deníku Guardian, když vysvětluje, proč se u své nové knihy rozhodl využít interaktivní potenciál telefonů a tabletů. Svým čtenářům se Pears snažil ulehčit tím, že opustil lineární strukturu vyprávění a nabídl jim, aby si v Arcadii sami zvolili cestu příběhem.

Při práci na utopické verzi svého díla britského spisovatele překvapilo, jak moc zůstává literatura odolná vůči budoucnosti, která fandí interaktivitě. Ani čtečky nepřinesly kdovíjakou revoluci. „Je překvapivé, jak malý dopad mají ebooky na strukturu vyprávění. Většinou jde o zcela normální knížky v levném formátu. Připomíná to začátky kinematografie, kdy filmaři prostě přidali kamery před pódium a natáčeli divadelní hry,“ myslí si Pears.

Čtěte také

Bestseller v esemeskách

Snahy o literární revoluci tu ale byly dávno před vznikem prvních aplikací. „Počátek bych viděl někdy na konci 80. let, kdy se začaly vytvářet hypertextové prózy, tehdy šířené na cédéčkách,“ říká literární vědec Karel Piorecký, kterému letos v létě vyjde kniha Česká literatura a nová média. Upozorňuje i na domácí literární experimenty, které ale ve světle vizuálně podařených aplikací působí už trochu legračně. Na internetu lze najít třeba sedmnáct let starý multimediální román Město autorky Markéty Baňkové, tehdy fascinované chatováním a možností pozměnit svou identitu. Pavel Renčín využíval interaktivní prostředí přímo při psaní románu Labyrint, když své fanoušky nechal v reálném čase ovlivňovat příběh. „Čtenáři třeba sami vymýšleli postavy,“ doplňuje Piorecký.

Zatím nejúspěšnější pokus o adaptaci literatury na nové formáty zažilo Japonsko. V roce 2006 se v zemi rychlostí světla rozšířil fenomén Cell Phone Novels neboli krátkých románů na pokračování rozesílaných do telefonů. Úsporná forma a kapitoly o dvou stech slov, napínavý a romantický příběh mladých lidí ze střední a nižší střední vrstvy, to jsou elementy, které ze Cell Phone Novels pravidelně dělají japonské bestsellery. Velmi zajímavý je u Cell Phone Novels i společenský rozměr – texty, které si na svých telefonech přečte až sedmnáct milionů lidí, píší většinou mladé Japonky s pohnutým osudem. Netrvalo dlouho a fenoménu Cell Phone Novels si všiml i Západ, který se skrz platformy Textnovel nebo eMobo snaží dát prostor nezavedeným autorům.

Zatím nejúspěšnější pokus o adaptaci literatury na nové formáty zažilo Japonsko. V roce 2006 se v zemi rychlostí světla rozšířil fenomén Cellphone novels |foto: Creative Commons Attribution 2.0 Generic

Když vám pohledný hrdina píše v noci zprávy

Na podobném principu jako Cell Phone Novels funguje i zbrusu nová aplikace Crave. Text nabízí po malých kouskách, tak, aby nevyžadoval příliš dlouhé soustředění. Navíc ho doplňuje o videa s extra scénami, v nichž většinou hraje pohledný muž, protože Crave se specializuje na červenou knihovnu. Hlavní hrdina knihy svým čtenářkám dokonce může poslat zprávu a vystoupit tak z textu směrem blíže k realitě. Podobně jako tvůrce Arcadie Iain Pears ani tvůrce Craveu Ziv Navoth nefandí ebookům jako literárnímu formátu budoucnosti. „Není to dost jiné. Řekli jsme si, OK, nemá cenu snažit se převádět knížky do digitálního formátu. Spíš nás zajímalo, jak může digitální prostředí změnit vyprávění příběhů – speciálně těch dlouhých,“ řekl Navoth webu Huffington Post.

Mladí lidé, aplikace, poslech hudby, čtení|foto: zdroj: Flickr.com

Ukázalo se, že odpovědí může být právě Crave, který podle redaktorky Claire Fallon působí jako kombinace čtení, sledování online seriálu a stalkování osobních profilů na sociálních sítích, přičemž důležitý je tu denní limit – po jeho překročení si čtenáři musí od svých oblíbených hrdinů dát dvanáct hodin pauzu. „Náš výchozí bod nebyl udělat multimediální knihu. Uvědomili jsme si, že když dnes přijdete ke čtenáři a zeptáte se, jestli na vás má tři hodiny, řekne vám: ne.“

Interaktivněji než kniha? Nejspíš to nepůjde

Nevýhoda Craveu je nasnadě. Čtenáře sice přiláká tím, že si na jeho načančanost a limity vybudují závislost, zároveň ale neumožňuje fanatickou konzumaci naráz. Nic není tak otravné jako filmy rozdělené na dvě části nebo cliffhangery na koncích oblíbených seriálů a s knižními příběhy je to stejné. Možná proto se nejúspěšnější z japonských Cell Phone Novels nakonec dočkaly knižní podoby.

Čtěte také

Papírová verze textu ještě pořád hraje prim. I když se světové literární weby plní seznamy nejzajímavějších románových a jiných aplikací, jejich autoři většinou spoléhají na tradiční čtenáře, kterým stačí prachobyčejný, stařičký formát knihy. „Digitální literatura je, a myslím, že i dál bude, takovým paralelním proudem,“ tvrdí Karel Piorecký a dodává, že nepředpovídá žádnou blízkou revoluci. Na druhou stranu, podobné experimenty fungují jako signál dovnitř literatury samotné. Jaké má místo ve světě, kde počítače kompilují texty k nerozeznání od lidských? A co od ní vlastně čtenáři chtějí? Zatím to vypadá, že jedinou konstantní odpovědí je dobrý příběh a postavy, se kterými se lze ztotožnit. Nic interaktivnějšího jsme zatím nevymysleli.