Rufus Wainwright: Popové desky mi platí složenky

Jak se ti líbí v Praze?
Je to tu skvělé. Dneska jsem vstal v půl šesté a šel na báječnou procházku městem. Viděl jsem východ slunce z Karlova mostu a pak jsem se šel podívat na Dvořákův hrob. Je to fantastický zážitek.

Takže jsi tu poprvé?
Ne, tohle je vlastně už moje třetí návštěva, ale poprvé tady hraju. Byl jsem tu už před lety, ještě jako teenager. Tehdy jsem totiž byl velký fanoušek Milana Kundery, takže jsem to tu prostě musel vidět. Později jsem v České republice ještě hrál na festivalu v Ostravě a teď jsem přijel zahrát přímo do Prahy. Je to teda docela dlouhá romance, ale teď na to konečně vlítnem.

Jaký program máš připravený na pražský koncert?
Původně jsem chtěl hrát v doprovodu orchestru, ale místo, kde vystupuju, je bohužel malé na velký romantistický orchestr, se kterým pracuju – i když vím, že právě v tomhle divadle měl premiéru Don Giovanni. Takže jsem se nakonec rozhodl vystoupit sám, jen s klavírem a kytarou. Ale i tak zazpívám nějaké Shakespearovy sonety, nejspíš i árii z mé opery a spoustu písní z celé mé kariéry včetně prvního alba. Takže to bude takový hezký úvod do problematiky.

Kromě toho, že skládáš opery, jsi známý i jako popový hudebník. Co pro tebe vůbec znamená pop music?
To je vlastně mnohem složitější otázka, než se zdá. Je to moje profese, která mi platí složenky. Miluju práci s orchestrem a skládání oper, právě ostatně jednu píšu, ale ve skutečnosti jsem spíš mainstreamový umělec. A nechci o to přijít. Je to pro mě denní chleba a chápu jako velké štěstí a čest, že můžu žít tenhle život, hrát v největších městech světa, kde si lidi chodí poslechnout mé písně. Je to nejlepší povolání ze všech.

Rufus Wainwright |foto: Tina Tyrell

Takže kdyby záleželo jen na tobě, věnoval by ses jen opeře?
To zase ne. Mám opery strašně rád, ale je to zároveň neuvěřitelně vyčerpávající. Není to tak dlouho, co jsem začal pracovat na nové opeře. Znamená to ale naprosto se soustředit na jednu věc osm hodin denně. Celý tvůj život jde v tu chvíli do háje, protože jsi posedlý operou. Zatímco u pop music odehraješ koncert a pak máš čas užít si město, seznamovat se s lidmi. Je to mnohem společenštější. Ale oboje je dobré.

Spolupracoval jsi s mnoha hudebními ikonami – od Lou Reeda přes Laurie Anderson až k Antony Hegartymu. Kdo z nich ti v dané chvíli nebo pro budoucí kariéru dal nejvíc?
Obzvlášť rád vzpomínám třeba na to, když mě na klavír doprovázel Burt Bacharach. Zpíval jsem nějaké jeho písně a on hrál na piáno. To bylo hodně vzrušující, protože on je podle mě v mnoha ohledech největší žijící skladatel. Je ohromné, co všechno vytvořil a jak moc je to populární už tak dlouhou dobu. Co se týče mladších ročníků, musím se trochu zamyslet. Třeba skvělá montrealská zpěvačka Lhasa de Sela, která zemřela na rakovinu krátce po třicítce. A mám rád Arcade Fire. Kdykoli je slyším v rádiu, říkám si, bože, ti jsou tak jiní než všichni ostatní.

Na první ceny jsi byl nominován už na konci 80. let, kdy ti bylo patnáct. Nepřišel ten úspěch příliš brzo?
Šlo spíš o úspěch u kritiky než o komerční úspěch. Lidi pochopili, že mám talent a mám co říct, že mě asi čeká slibná kariéra, protože se snažím o něco silného. Ale vůbec to neznamená, že by se to automaticky promítlo do prodejů nebo rotací v rádiích. Připadal jsem si jako vajíčko z dětské říkanky Humpty Dumpty, každý se mě snažil nějak dát dohromady. Dlouhodobě jsem si nicméně vybudoval vlastní publikum i finanční nezávislost – za to, co dělám, mi dobře platí. Ovšem trvalo to nějaký čas. To, co lidi dokáže zruinovat hned v počátcích kariéry, je rychlý komerční úspěch. Když do tebe pumpují miliony dolarů, prostě exploduješ. To nezmůže ani milion komplimentů.

Takže třeba tvé problémy s drogami s tím nesouvisely?
Kdybych býval měl píseň na prvním místě hitparády, nemusel moc jezdit na turné a nemusel si dlouhou dobu udržet čistou hlavu, abych vůbec dokázal vyjít s penězi, asi by pro mě drogy tehdy byly mnohem větším rizikem. Takže něco na tom určitě je, když úspěch nepřijde hned. Ale to je hrozně depresivní, pojďme dál.

Můžeš mi říct něco ke svému poslednímu, loňskému albu Out of the Game?
Má předchozí deska, Songs for Lulu, kterou jsem nahrál jen s klavírem, byla asi nejtemnějším albem mé kariéry. Tehdy zemřela má matka, takže jsem byl úplně prostoupený takovým romantickým, tragickým duchem. Pro světové turné jsem pak vytvořil své alter ego, oblečené v dramatickém černém kostýmu s peřím. Když bylo po všem, potřeboval jsem se prostě pobavit, zase si užívat života. Nakopnout to a žít trochu rock’n’roll. Zavolal jsem kamarádovi, producentu Marku Ronsonovi, který měl radost, že budeme spolupracovat, a natočili jsme Out of the Game. Byla obrovská úleva tvořit hudbu, kterou si lidi můžou pustit na party, tančit na ni, být vzhůru celou noc...

Rufus Wainwright |foto: oficiální stránky Rufuse Wainwrighta

To album mi přijde jako nějaký katalog tradiční americké hudby, country, rock’n’rollu a tak dál. To byl tvůj nápad, nebo Markův?
Hodně z toho vzešlo od Marka. On dělá hodně různorodé věci, ale mně se na jeho práci obzvlášť líbí, že si dokáže vypůjčovat nápady a zvuky napříč epochami a přenést je do současnosti. Dokonce nějakým zvláštním způsobem dosáhne toho, aby zněly nově. Pečlivou pozornost věnuje kvalitě zvuku. Chce, aby basa měla určitou hloubku, aby smyčce byly opravdu šťavnaté... Jeho vybavení i metody jsou velmi staromódní, ale zní to skutečně líp. Takže tohle byl jeho nápad. Ale myslím, že i můj hlas nějak připomíná tuhle éru, i tím, že je tak jedinečný. Spousta dnešních popových zpěváků mi zní stejně. Všichni se v zásadě snaží znít jako černoši, což je v pohodě. Ale třeba v 70. letech byli zpěváci mnohem víc než svým hudebním stylem definováni svou osobností. I já se víc vztahuju k téhle době.

Na poslední desku jsi přizval taky svou sestru Marthu. Co specifického vnáší do tvé hudby?
Martha je jednou z největších žijících zpěvaček na světě, takže už to, že mám k dispozici její hlas, je pro mě velká pocta a radost. A taky když zpíváme společně – možná je to genetika, možná trocha rivality, určitě spousta lásky – každopádně něco do sebe zapadne a je to velmi příjemné pro nás a myslím, že i pro posluchače. Naše hlasy znějí dohromady dobře, protože jsou velmi odlišné. Můj je hluboký a opotřebovaný, mám taky hodně racionální přístup, je slyšet, že o svém zpěvu přemýšlím. Ona je vášnivá a emocionální. Dohromady to tvoří zajímavý efekt.

A pracuje se vám spolu snadno?
Vždycky to nejde až tak hladce. Ale odehráli jsme společně skvělé koncerty představující tvorbu naší matky Kate McGarrigle, která byla jednou z nejlepších písničkářek své generace. To bylo pro nás oba skutečně umělecky skvostné období, kdy jsme do matčiny hudby vložili všechny své bolesti, které potřebovaly ven. Udělali jsme společně skvělé věci a určitě uděláme ještě další.

Mimo hudbu jsi vytvořil ekologický koncept Blackoutsabbath. Ještě se na těchto aktivitách podílíš?
Ne že bych se vzdal ekologických aktivit, ale musím přiznat, že poté, co byla matce diagnostikována rakovina, já a sestra jsme se vrhli hlavně na shánění peněz pro léčbu sarkomů, tedy konkrétního typu rakoviny, který ji postihl. Své filantropické snahy jsme upřeli právě tímhle směrem. Stále se zajímám o životní prostředí – jen se podívej, co se děje v Austrálii, nebo na tornáda v Anglii a tak dále – je to pořád jedno z hlavních témat, kterým se musíme věnovat. Ale když matka onemocněla, zapojil jsem se právě takhle, protože to je dobrý způsob, jak bojovat s temnotou.

Loni jsi dokončil film, který se promítal na Sundance Festivalu. O čem je?
Opět se vracíme ke Kate McGarrigle. Jak jsem zmiňoval, odehráli jsme koncerty jejích písní v Londýně a New Yorku, v doprovodu skvělých hostů jako Emmylou Harris, Norah Jones, Antony... Ten film zachycuje newyorský koncert, prostříhaný rozhovory a záběry z matčina mládí. Je to velmi dojemné a smutné, ale taky hodně naplňující, takže ve finále dobrá zkušenost.

Rufus Wainwright |foto: Tina Tyrell

Kromě rozepsané opery pracuješ i na něčem dalším?
Nechystám se v nejbližších několika letech vydávat další popovou desku. Chci se soustředit na divadlo. Ale jak už jsem naznačil, mám drahé chutě a jsem přítel luxusu, takže občas musím prostě do práce. Rád bych napsal nějaké písně pro jiné celebrity. Přiznávám, že jsem trochu posedlý švédskou hvězdičkou Robyn, takže bych rád něco napsal pro ni.

Co film, divadlo?
Ano, v LA pracuju na jednom filmovém projektu s režisérem Cameronem Crowem, nedávno jsem byl v Amsterdamu, kde jsem s návrháři z Viktor & Rolf probíral možnou divadelní spolupráci... Takže mám dost napilno.