Schmitke hledá sám sebe v mlze. Marně

7. srpen 2015
03444888.png

Jen u málokterého českého filmu poslední doby byl takový problém najít filmového kritika, který by se k němu stavěl negativně. Debut Štěpána Altrichtera u některých vyvolával duchy různých velkých tvůrců – Lynche či Tarkovského – a přitom si po festivalovém kolečku udržoval renomé snímku, který se konečně liší od zdejší machy.

Zčásti musím dát za pravdu těm, kteří v obtloustlém německém inženýrovi vidí pozoruhodné zjevení. Schmitke v některých momentech vyniká suverénní prací s atmosférou a geniem loci mlžných Krušných hor, kde se můžete ztratit a propadnout do tajemných spodních vrstev země/paměti. Tvůrci mají jednak skvělé oko na výtvarně působivé lokace, jednak je rumunský kameraman Cristian Pirjol dokáže nasnímat tak, aby působily jako tranzitní prostor mezi realitou a tíživým snem. Altrichter zároveň na rozdíl od mnoha českých režisérů vede herce tak, aby jejich výkony působily tlumeně a vyrovnaně – byť občasné makarónské přepínání z češtiny do němčiny lehce zabolí, Schmitke přehnaně nezavání toporností a deklamativností zasloužilých umělců stříbrného plátna. Vyhlíží zkrátka jako současný evropský festivalový standard.

Vyzdvihnout si zaslouží i odklon od chcípácké poetiky. Ačkoli je hrdinou stárnoucí, osamělý a ztracený muž, film se masochisticky nekochá jeho mizérií a neschopností. Převažující pocit ve Schmitkeho bloudění je pokora a smířlivost, okouzlení dlouhým a bezcílným trmácením, při němž se absurdní věci mohou dít, aniž by se jednalo o zbytečné přehrabování se v neschopnosti hlavní postavy. Schmitke je zkrátka zvláštním žánrovým průnikem mysteriózního thrilleru a černé komedie, existenciálním podobenstvím, které je prostoupené celkem čitelnými symboly krize (pozdního) středního věku.

03444887.png

Stárnoucí inženýr je kvůli svým rutinním pracovním prohřeškům vyslán do lůna Krušných hor, aby opravil jeden ze svých smělých a nyní již značně skřípajících výtvorů – větrnou elektrárnu C-174. Apokalypticky naříkající lopatky monstrózního stroje orchestrují agónii Schmitkeho, který je lapený v koloběhu vyhasnutí, rutiny a nepochopení. Chuti k životu zbavený muž se na česko-německém pomezí ocitá v lokálním klonu Tarkovského Zóny, v níž jsou pokřivená pravidla času a prostoru a lidé promlouvají v jinotajích, které mohou být jen opileckým blábolením, ale zároveň mohou znamenat mnohem víc.

Někde tady začíná skřípat i samotný film. Mlčenlivě bezradného protagonistu, prostor s extravagantně pokřivenými pravidly a enigmatickými figurami jsme už viděli mnohokrát a skoro všechny nápady ze Schmitkeho připomenou cosi, co už tu bylo. Altrichter je možná dobrý v práci s povrchem, ošuntělými interiéry a mlžným plenérem, ale jakmile se pokusíme proniknout pod něj, narazíme rychle na dno. Symboly krize a vyprázdněnosti jsou návodně seskládané, rádoby ambivalentní odkazy k časové smyčce polopatické a prostředí fiktivní krušnohorské vsi občas rušivě zavání neživotnou „vidláckou exotikou“, kterou známe třeba z Díry u Hanušovic.

03444886.png

Schmitke zároveň trpí vnitřním konfliktem mezi snahou nechávat některé věci dráždivě otevřené a jiné zase vytěžovat do posledního písmene. Přes uspokojení a sympatie, které jeho sledování místy přináší, převažují postupem času pochyby, zda tohle příliš dlouhé bloumání po lesních cestách existenční krize vlastně nabízí něco víc než pár hlasitě skřípajících metafor. Zda tu nakonec stejně věcí nepřebývá, jako schází.

03444885.png

Na poměry českého filmu (a debutu) nabízí Schmitke dost pozitivních stimulů – znamenitého Petera Kurtha, solidní zvukovou stopu, přesvědčivý vizuál i závan toho, že na plátně vzniká poměrně vtahující „paralelní svět“. Jenže vystoupíme-li ze shovívavých měřítek „chráněné dílny českého filmu“ a vystavíme Schmitkeho srovnání s nejlepšími debuty současného festivalového okruhu, narazíme na jeho limity. Jeho poetika je spíš odvozená než originální, celkový rytmus spíš přerývaný než strhující, jeho vyústění spíš prvoplánově efektní než hluboce katarzní. Schmitke neohledává hranice nových teritorií, jen sympaticky pytlačí v povědomých revírech.

Hodnocení: 65 %SchmitkeŠtěpán Altrichter, ČR, Německo, 2014, 94 minut