Šílená obyčejnost v českém filmu

V prologu Příběhů obyčejného šílenství sice není ani špetka napětí, ale úvodní sekvence Zelenkova nového filmu mě zaujaly. Nejprve politika v rodinné kronice a následně motiv práce na letišti. Zelenka (a nejen on) býval kritizován za to, že jeho pohodové postavy nemají spojení s reálným životem a pohybují se v umělém prostředí, které je "in" - v barech a hospodách, nejlépe před panoramatem Prahy. Nad počátečním zaujetím filmem u mne ale velmi brzy převážily pocity trapnosti.

Příběhy obyčejného šílenství

Příběhy představují sympaticky ujetého Petra a jeho více či méně ujeté okolí. (Šílenství je skutečně úplně jiný pojem.) S obyčejnou potrhlostí každodennosti se všichni hrdinové vyrovnávají po svém. Vzniká tolik oblíbená mozaika několika lidských osudů s nezanedbatelným významem rodiny. Nacházíme se ve vodách průměrného českého mainstreamu, kde režisérská vize schází a hraje se o lepší/horší herecké a řemeslné ztvárnění. Po takovém zorientování se dají už dopředu uhádnout kličky děje, např. kdo se ke komu vrátí a kdo komu odpustí. Narace nás vede k tradičnímu vyústění, "vyšperkovanému" pouze předvídatelnou pointou, kterou sledujeme rovněž více či méně útrpně. Režiséra a scenáristu Petra Zelenku kdysi zdobila uvolněná hra, především hra s mimofilmovou realitou a mystifikace. V Příbězích ji nenajdeme. Fetišisticky utkvělé motivy jako voyerismus a výtahová hudba, které naopak zůstávají, na mě působí trochu vyčpěle. A ten ostentativní product-placement firmy Jameson...

Ivan Trojan v hlavní roli Petra leccos zachraňuje. Rozhořčené zvolání o tom, že "matčiny dvě decky v Bosně nepomůžou", pobaví, i když se za ním a za dalšími podobnými dohromady mnoho neskrývá. Zelenka v roli Petra koncentruje jakousi (vlastní?) zmoudřelou stylizaci melancholicky neschopného hrdiny v nadcházející krizi středního věku. Chcípáčtí hrdinové nové vlny se reinkarnují. A Petrovo rádobymoudré bláznovství je hrozně sympaticky romantické... Pochvala směřovaná Trojanovi se nedá složit všem ostatním hercům. Mezi ostatními příliš vyčnívá Nina Divíšková svým nejvyostřenějším výrazem. Zvláště ve srovnání se svým filmovým manželem Miroslavem Krobotem, který hraje minimalisticky, se dvěma druhy stažené tváře, vlastně přehrává. Velmi špatné jsou některé vedlejší postavy charakterizovatelné v úplnosti jako "ňouma" nebo "stárnoucí svůdnice".

Příběhy obyčejného šílenství

Drtivá většina českých filmů se začíná podobat sitcomové Pánské jízdě. Odlišují se pouze mírou "přídatné tragiky", které dávají další "rozměr". Jestli vůbec byla nějaká "nová nová vlna" v českém filmu 90. let, tak už jsme přišli o všechny myslitelné iluze, co se týče její kvality. Příběhy obyčejného šílenství jsou takové requiem za její (ne)existenci. Jan Svěrák to od nostalgické sladkobolnosti dotáhl až k nacionálnímu kýči, je v tvůrčí krizi a plánovaná spolupráce s dramaturgicky vyváženou, ale rodinně pohodovou "hereckou" režisérkou Alicí Nellis mu nejspíš taky nepomůže. S nostalgií kontinuálně zápasí Jan Hřebejk (a Petr Jarchovský), cool David Ondříček asi ani žádnou opravdovou zkušenost nikdy neměl. To jenom abychom zmínili ta nejznámější jména. Petr Zelenka mezi jmenovanými dříve vynikal smyslem pro absurditu (Knoflíkáři) a alespoň mírné kritické vidění (Mňága - Happy End). Jeho proklamovanou inspirací byl Jim Jarmusch. Těžko něco z Jarmusche objevit v Příbězích obyčejného šílenství.

Příběhy obyčejného šílenství

Příběhy obyčejného šílenství (ČR, Něm., Slovensko; 2005, 100 min.) Režie a scénář: Petr Zelenka; kamera: Miro Gábor; hrají: Ivan Trojan, Zuzana Šulajová, Nina Divíšková, Miroslav Krobot, Karel Heřmánek a další.
Premiéra: 24. února 2005

Příběhy obyčejného šílenství