Skřítek
Nový film Tomáše Vorla pozoruhodně rozpoutá síly, které pak nedokáže ukočírovat. Groteska, ve které se nemluví. Příběh s nadpřirozeným elementem. To všechno zní (alespoň v českém kontextu) zajímavě. Základní elementy naznačují nepoužívaný žánr, nezvyklou nerealističnost a neobvyklé výrazové prostředky.
Skřítek má ve své cca první čtvrtině svižný rytmus. Ukazuje celkem běžný rodinný život: ráno, škola, práce, volný čas, rodinná večeře. Běžné aktivity jsou ale zdrojem zábavy, protože je vidíme deformovaně, z "ujeté" perspektivy. Z anomálně, až cirkusově viděné skutečnosti však postupně vyvstává centrální příběh, který už ale o dost víc připomíná zaběhnuté konvence.
Nejprve sledujeme rodinu sestřelenou při synově ranním vymačkávání beďarů, bitvu o místa v dopravních prostředcích, brutálně bezmyšlenkovitou manuálnost práce a milostnou aférku v zaměstnání (řádně deformovanou tím, že ono zaměstnání je bourání masa v masokombinátu). Nepamatuji si z poslední doby jiný film, ve kterém by režisér pro své a naše obveselení nechal malou holčičku bezmála přejet náklaďákem, aniž by to byl extra napínavý moment. Ve Skřítkovi je tato scéna na stejné rovině s oním vymačkáváním beďarů. Prostě rozjetá groteska, hodná tohoto jména.
Zároveň se v tomto vidění skutečnosti, oproštěném od jakékoli didaktičnosti a poučného poslání, skrývá (není násilně vytlačen do popředí) i určitý kritický potenciál vzhledem k naší současnosti. Eva Holubová není Charlie Chaplin, ale její "kreace u běžícího pásu" míří v jednu chvíli stejným směrem. Kamera Marka Jíchy vytváří zajímavé obrazy, dotvořené do značné míry digitální postprodukcí. Občas ulpí na motivu, který není pro celek filmu zcela podstatný (např. sekvence jízdy na skejtu).
Rodinná směsice je kořeněna několika typově dobře obsazenými vedlejšími rolemi, které často odpovídají zavedené image Vorlových generačních souputníků - to je případ Václava Marhoula, ale i Davida Vávry nebo Ondřeje Trojana v drobných karikaturních rolích. Pozitivní krok bylo i obsazení režisérova syna do jedné z hlavních úloh, je celkem autentický, rozhodně více než Jiří Macháček s jedním ze tří výrazů, které stále omílá. Hudba Macháčkova Migu 21 (v instrumentálních verzích) se ve filmu také objevuje, ačkoliv by (minimálně v první fázi) filmu slušela i říznější muzika.
Do lidské směsice vstupuje skřítek. Pro Vorla to není nadpřirozená bytost, spíš jakýsi absurdní element, něco, co asi vyrostlo civilizačními mutacemi - městu navzdory. A se skřítkem jsou všechny přísady filmu pohromadě. V tento moment se začne odehrávat profánní tragikomická a sentimentální rodinná story. Plodný chaos je okleštěn a pod nastavenou úrovní divnosti se odehraje slabý a neoriginální příběh. Za postavou skřítka se neskrývá žádná konkrétní vize, není v něm nijak podstatně absorbována ani abnormalita města, ani vize nebo esence vývoje mezilidských vztahů, což jsou významy, které mu lze zkoušet přičítat. Vorel spíše rozmělňuje než rozvíjí postavu z Výletu na Karlštejn (Pražská pětka, 1988) a ani se (v jiných ohledech) nepřibližuje panoptikálnímu pojetí kultovního muzikálu Kouř (1990), režisérova zatím nejlepšího díla.
Skřítek (ČR, 2005, 90 min.) Scénář a režie: Tomáš Vorel; kamera: Marek Jícha; hudba: MIG 21; hrají: Bolek Polívka, Eva Holubová, Tomáš Vorel (jr. + sr.), Anička Marhoulová, Jiří Macháček, Marika Procházková, Ivana Chýlková a další.
Premiéra: 17. 3. 2005
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
