Skyfall: Stará loď v nových vodách
Padesátiny jsou vždy příležitostí k bilancování, sentimentu i odhodlanému hledění do budoucna. Dávají staré hodnoty smysl i ve změti nových forem? Oslava půlstoletí Jamese Bonda – nostalgická, reflexivní, a přitom sebevědomě vzhlížející k dalším dekádám služby – začíná.
Sam Mendes natočil film, který se vymyká všemu v třiadvacetidílné „sérii“, přitom se však jedná zřejmě o nejvědomější rozbor a interpretaci pravidel a principů, které Bonda udržují v aktivní službě déle než jakéhokoli jiného akčního hrdinu. Po předchozích dvou bondovkách, která byly v jádru ikonoklastické, když rozkládaly mýtus světáckého bonvivána i světa s polarizovaným dobrem a zlem, působí Skyfall jako artefakt z jiné dimenze.
Předchozí film Quantum of Solace umístil rozervanou postavu agenta 007 pronásledovaného démony minulosti na šachovnici, na níž se dobro a zlo nečekaně prostupují a kde neexistují jednoznačné cesty k triumfu morálky nad zvůlí. Byl to vlastně revoluční krok, který nabourával roky snových a od reality odtržených scenérií, v nichž bylo všechno jednou velkou panoptikální hrou superšpionů, třpytící se luxusem a krásou žen z vyšší společnosti.
Skyfall jako by se k tomuto světu chtěl z analytického odstupu vrátit. Neexistují sice už impéria, jasně formulované ideologie a emblematičtí nepřátelé, přesto se ze stínu znovu vynořuje stigmatizovaný a deviantní padouch a Bondovy cesty opět vedou do lokací, které jsou vrcholně příznakové a odráží zaujetí nové bondovky tématem střetu starého a nového. MI6 se stěhuje do Churchillova podzemního bunkru, Bond absolvuje rvačku v digitálně-neonovém bludišti Šanghaje, v padnoucím obleku korzuje karnevalově křiklavými kulisami Macaa a s diabolickým odpadlíkem Silvou se potká v prostoru zchátralé megatovárny, která reflektuje vykořeněnost a mstivou prázdnotu bývalého špiona, který se stal „tolerovanou obětí“ operace MI6.
Série se tak vrací k nedávno opuštěným mechanismům práce s nadreálným prostorem i postavami, nicméně dívá se na ně veskrze současným pohledem – jako na krásné nostalgické entity. Fenomenální kamera Rogera Deakinse Bonda expresivně rámuje jako estetický předmět způsobem, který se stylizačně vymyká všem dosavadním zobrazením. K tomu ještě přistupují kanonické odkazy ke klasickému umění: Turnerově obrazu Bojující Temeraire, na němž je stará loď vlečená novou silou do výslužby, a k Tennysonově Odysseovi, jenž je vášnivou obhajobou časem oslabených, přesto planoucích hrdinských srdcí. Bond díky fyzickému a buldočímu Craigovi zůstává aktuální postavou, která se vydává proti toku času ke kořenům – do metaforického domova, počátku, místa, kde se z mlhy traumatu zrodil zarputilý a neústupný služebník jejího veličenstva.
Film opisuje pomyslný kruh. Končí tam, kde kdysi všechno začalo, přesto jsou povědomé věci proměněny. Hrdina krvácí a zápasí se slabostí, neotřesitelné institucionální autority ztrácí svůj jednoznačný morální kredit a svět venku už není tím rozverným herním polem klukovského dobrodružství. Konec konců, ačkoli se Skyfall na rozdíl od dvou předchůdců otevřeně hlásí ke kontinuitě se staršími bondovkami, netradičně mnoho pozornosti věnuje vztahu Bonda a jeho velitelky M, vztahu přeplněnému pochybami, rozpory a manipulací. Rámují ho motivy smrti a utrpení, které je součástí každé služby, podobně jako fatální rozhodnutí. Dřívější usedlý duet „velící konzervativní úředník a efektivní stroj na plnění misí“ už v dnešním světě může fungovat jen jako předmět nostalgického dojetí.
Sam Mendes stvořil atypicky bilancující bondovku, která nicméně netrpí prvoplánovým sentimentem. Pokud něčím trpí, tak je to nevyváženost tempa. Zdrcující kontaktní honička z úvodu je první a poslední velkou akční scénou, zbytek filmu je komorní, pomalý, narcistně zahleděný do své nepopiratelné vizuální vytříbenosti. Scénář tentokrát postrádá svižnost dialogů a vydařené „punch lines“, jako by byl až příliš šlechtěný k literární dokonalosti. Svoje dělá i příliš ztěžklá a klasická hudba Thomase Newmana, která postrádá vzdušnost a jiskrnost soundtracků Davida Arnolda, v nichž se tradiční žesťové aranže Johna Barryho dynamicky prolínaly s modernou.
Skyfall je posedlý postavami a transformacemi starých principů, hledáním toho, co dělá Bonda nadčasovou heroickou ikonou. Je to skutečně bondovské zrcadlo Nolanova Batmana, v jádru ovšem mnohem jednoznačnější a neproblematičtější. Ano, chceme vidět své hrdiny trpět, pochybovat, krvácet, zápolit se sobectvím. Zároveň ale chceme, aby vždy ve chvíli absolutní krize stáli neochvějně na naší straně a ztělesňovali odlesk světa, v němž jsou dobro a zlo nesmiřitelnými protiklady. Jak se praví v oné Tennysonově básni: „Oslabeni časem i osudem, ale vyzbrojeni vůlí bojovat, hledat, nacházet a nepodvolit se.“
Po dvojici podvratných a inovativních bondovek je tenhle kanonický patos obtížně vstřebatelný. I proto, že Skyfall vyhlíží jako jubilejní úkrok, na jehož konci se ocitáme zase na začátku série. Kam dál? Zdálo se, že po svojském Casinu Royale byl kurs daný. Teď se nových cest otevírá více. Nabízí se otázka, zda ono neustálé opisování kruhu a tázání se po vlastní legitimitě netvoří základ bondovské identity. Možná právě tohle z něj dělá postavu, která fascinuje generace bez ohledu na to, jaký světový řád zrovna panuje za okny. Alespoň něco je v nekončících proměnách stálé. Skyfall je paradoxně mnohem zábavnějším námětem k bondovským dumkám než hédonistické konzumaci.
Hodnocení: 85 %
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
