Spisovatel Ivan Medeši: Psaní je pro mě msta systému

13. únor 2019
Ivan Medeši

V povídkách rusínského spisovatele Ivana Medešiho není srbský venkov žádná idylka, ale spíš místo, kde se protíná magický realismus s Trainspottingem a naturalismus s groteskou. Medešiho texty jsou plné tělních tekutin, frustrací, drog všeho druhu a taky hodně černého humoru. V rozhovoru vypráví, jak ho ovlivňují Sonic Youth a Bob Dylan, i o tom, že válku je možné si v jistých případech užít.      

Pocházíte z malé menšiny, která přišla ze Slovenska do Srbska před dvěma stoletími. Dnes žije Rusínů ve Vojvodině asi 15 tisíc. Jak jste si udrželi vlastní kulturu a jazyk?

Hodně se u nás podporuje folklor, takže jsme si udrželi jazyk i kulturu. Velký vliv má v našem společenství také církev. Většina Rusínů je řeckokatolického vyznání, tím se lišíme od okolních národů – Srbů, Maďarů a Slováků. Chtěl jsem trochu narušit ten folkloristický a tradiční obraz, chtěl jsem do naší kultury přinést také něco současného, alternativního, něco svěžího ze světové literatury.

Ivan Medeši

A jak byste popsal svoje knihy, co vás inspiruje, je to právě život v rusínské komunitě?

Inspirací je mi celý život, hodně mě ale inspiruje i dobrá hudba. Může to být nějaký song od Sonic Youth nebo mám rád jazz, fascinuje mě to odbíhání a vracení se k motivům, zpětně mě to pak ovlivňuje při psaní. A mám samozřejmě i literární vzory – Ginsberga, Burroughse, Bukowského, Daniela Charmse, Woodyho Allena nebo Boba Dylana. A to všechno se mísí s tím, co se v Srbsku dělo v posledních desetiletích. Občanská válka, bombardování, frustrace, i to se v mých textech odráží.

Kniha Jedenie autora Ivana Medešiho

Z vašich povídek to vypadá, že život v Srbsku není zrovna jednoduchý. Je pro vás při psaní důležitá i sociální kritika?

V první řadě jde spíš o nějakou moji osobní satisfakci a chuť tvořit, zapojit se do současného umění. Ale je v tom i taková nějaká odplata systému, snaha vrátit mu to, co se nám děje posledních 30 let. Nejde ale o žádná konkrétní jména, konkrétní mstu, pořád je to jen literatura.

Jsou vaše příběhy něčím typicky rusínské, nebo by se mohly odehrávat i jinde v Srbsku nebo kdekoliv jinde?

Pravděpodobně by se mohly odehrávat i jinde, spousta mých témat je univerzálních. Přece jen jsme ale malá izolovaná komunita, která žije ve státě do jisté míry izolovaném od zbytku Evropy, takže jsme izolovaní hned dvakrát a to je nějaký specifický životní pocit a zkušenost. Ale všichni lidé mají nějaké frustrace, takže si myslím, že se s těmi texty může identifikovat každý.

Kniha Jedenie autora Ivana Medešiho

Jak vás osobně zasáhly balkánské války?

No, vlastně docela zajímavým způsobem. Občanskou válku v 90. letech jsem vnímal jako dítě jen z televize, ale bylo to docela traumatizující, všechny ty záběry mrtvých lidí a masových hrobů. Když nás pak v roce 1999 bombardovali, tak našich obcí se to přímo nedotklo, ale Nového Sadu, kde jsem studoval, ano. Bylo mi 17, školy byly zavřené, takže jsme měli spoustu volného času, což se nám samozřejmě dost líbilo. Chodili jsme pít a schválně jsme z frajeřiny kalili třeba na mostech, které ale byly jedním z cílů bombardování. Taky vypadávala elektrika, nefungovaly lednice a mrazáky, a obchodníci i normální lidi se tak potřebovali zbavit všeho toho jídla a zboží. Takže se rozdávaly zmrzliny, všude se opékalo maso, pilo se. Panovala taková zvláštní atmosféra a lidi si to tak trochu i užívali. Jinde to ale asi bylo horší a hlavně se nás pak samozřejmě negativně dotkly ekonomické dopady války a sankcí.

Kde se vzali Rusíni v Srbsku? Vydává Ivan Medeši knihy radši na Slovensku, protože jsou pro Srbsko moc sprosté? Poslechněte si celý rozhovor se spisovatelem Ivanem Medešim a jeho slovenským překladatelem Marošem Volovárem.