Splasklá bublina Atoms For Peace

Je úsměvné, jak jsou intelektuální hvězdy současné britské scény domácí kritikou nošeny neustále na rukou. A to i v tom momentě, kdy se jim v jejich hyperprodukci příliš nedaří. Mám tím na mysli především Damona Albarna, předáka Blur, a Thoma Yorka, zpěváka Radiohead. I o zbrusu novém počinu Thoma Yorka, superskupině Atoms For Peace, se totiž první recenze vyjadřují s obdivem. Přitom, pokud si poslechnete debut AMOK od začátku do konce, musíte uznat, že zas taková pecka, jakou slibuje hvězdná sestava i ódy ostrovních recenzentů, novinka rozhodně není.

„Nová deska mi způsobem vzniku připomíná zrod několika alb Milese Davise,“ nedávno prohlásil pro NME ostřílený producent a člen Atoms For Peace Nigel Godrich. Měl tím v první řadě na mysli netradiční způsob vzniku nahrávky. Nepřímo tím ale debut pětice přiřadil ke stylotvorným jazzovým perlám. A v porovnání s nimi AMOK rozhodně neobstojí. Problémem je možná právě podobný, částečně živelný vznik desky. O Thomově bočních písničkách se nejprve mluvilo jako o jeho sólovém projektu. Teprve později se objevil na scéně Flea z Red Hot Chili Peppers a další spoluhráči, kteří dnes s Yorkem za nahrávkou stojí. Připadá mně, že předák Radiohead se v určitém momentu tvorby zalekl toho, že jeho nová kolekce bude příliš sterilní, osaměle elektronická, a tak po dojetí turné Radiohead předložil nahrávky novým spoluhráčům, aby si s nimi pohráli a přivedli je k životu. A tato fáze tvorby Atoms For Peace se dle mého názoru příliš nepovedla.

Atoms For Peace – AMOK |foto: XL Recordings

Už debut Thoma Yorka Eraser byl před 7 roky elektronickým vybočením z dosavadního rockovějšího směřování Radiohead (i přes syntetičtější odbočky typu Kid A). Tenkrát ale Thom přišel se silnou sestavou skladeb, která žánrové vykročení stranou nakonec ospravedlnila.

Nová deska se už podobně černobílým obalem snaží o to samé, s tím rozdílem, že chudokrevnost položek AMOK se maskuje rytmickým jamováním. Na stůl padají přirovnání ke krautrockovým legendám Can nebo Felovi Kutimu, ve skutečnosti máme spíš co dočinění se zhudebněným Čekáním na Godota. Neustále čekáme, kdy se v hudbě Atoms For Peace něco přihodí, kdy se album konečně rozjede. Ono se ale nestane nic a rozumím tomu, že alespoň v promo materiálech se z tohoto do očí bijícího nedostatku musí vyrobit přednost.

Thom Yorke |foto: XL Recordings

Analogově syntetická hudba má dnes zelenou. Ale ani hype, který v současné době podobně znějící nahrávky prožívají, nezastře plytkost hypermoderně se tvářícího materiálu Thoma Yorka a jeho hvězdné družiny. Atoms For Peace mají ještě poslední šanci – v létě během koncertování po celé Evropě posluchače přesvědčit, že jejich hudba funguje především v živém provedení. Přesvědčit se o tom budeme moci třeba na letošní Pohodě, kam pětice zamíří.

Atoms For Peace – AMOK (XL Rec., 2013)