Squatteři: Ladronka byla unikát, ale jedeme dál
„Ladronka měla kouzlo sama o sobě. Byla to krásná budova na krásném místě uprostřed parku. To, že jsme tam mohli rozjet další aktivity, nám umožnila shoda okolností. V té době ale byla společnost mnohem svobodnější,“ vzpomíná Arnošt Novák, bývalý obyvatel nejdéle fungujícího squatu Ladronka. Sedm let čelil barokní statek a jeho squatterská komunita politickým tlakům a pokusům o vystěhování. Jeho konec přišel symbolicky, na přelomu nového tisíciletí.
„Obsadili jsme Ladronku v roce 1993, tedy v době, kdy vás taxikáři kolikrát svezli zadarmo a všichni byli hrozně nápomocný a plný elánu,“ popisuje atmosféru počátku 90. let squatter Ivo Mathé. Výhodou Ladronky byla její poloha. V přilehlém parku docházelo k prvním kontaktům venčících squaterrů s místními pejskaři a z Ladronky se stalo centrum, kam pravidelně mířili nejen evropští techno travellers, ale i obyvatelé městské části.
„Pořádali jsme dny otevřených dveří nebo výstavy, na kterých jsme se snažili vysvětlit, o co nám jde,“ vzpomíná Arnošt Novák na některé z aktivit. Po prvním pokusu o vystěhování v roce 1995 podepsalo petici na záchranu Ladronky dva a půl tisíce lidí včetně osobností tehdejšího společensko-kulturního života. Tlak na vyklizení statku ale sílil a poslední obyvatele vystěhovala policie v listopadu 2000. „Když si vzpomenu na Ladronku, tak se mi vybaví sekání dřeva, společný večery nebo venkovní bar. Sedm let jsme žili v komunitě v dobrým i ve zlým a ukázali jsme, že projekty založený na nekomerční bázi, samosprávě a kooperaci můžou fungovat,“ uzavírá Arnošt Novák. Celý rozhovor si poslechněte tady.
Fotky z Ladronky si prohlédněte tady.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
