Svobodný svět a československý rok 1968

Každá paušalizace samozřejmě kulhá, ale o srpnových dnech roku 1968 výše zmíněná charakteristika jistě platí. Za zmínku ale stojí to, jakým způsobem tehdy okolní svět na Československo nahlížel.

Tvrzení, že se tehdy naše země dostala do centra světové pozornosti není vůbec přehnané. Změny politického procesu, i když z dnešního pohledu naivní a neřešící podstatu problémů, byly vnímány jako něco originálního a nesmírně zajímavého. Zdaleka to však nebyla jen politika, co poutalo zájem, stejně tak bychom mohli hovořit o obrovském společenském, intelektuálním a kulturním boomu, který se tehdy v Československu odehrával. Můžeme dokonce říct, že Československo se stalo jakýmsi miláčkem levicově orientovaných západních kruhů, kterým se zdálo, že události v naší zemi dávají zapravdu jejich vlastním představám o možnosti vybudování socialismu nesovětského typu.

Ilustrativní je v tomto směru příklad Itálie. Zatímco vedoucí francouzští komunisté byli ve své podstatě stalinisté, jejich italští soudruzi měli už od dob Antonia Gramschiho tradici samostatného myšlení a ne vždy se slepě podřizovali kremelským direktivám. V roce 1956 sice plně podpořili sovětský zásah proti povstání v Maďarsku, během šedesátých let ale prošli poměrně značnou proměnou. V tomto kontextu tak bylo zcela přirozené, že Italská komunistická strana srpnovou invazi odsoudila. Jména jako Alexandr Dubček či dokonce Jan Palach jsou v Itálii známa dodnes, zatímco pokud by měl běžný Ital vyslovit jména současných Čechů, samozřejmě zmíní fotbalistu Pavla Nedvěda, ale na politiky si vzpomene jen stěží.

V této souvislosti ovšem stojí za zmínku, že Dubčekův obraz je a Apeninském poloostrově poněkud mýtický. Tento muž, který v roce 1988 dokonce obdržel čestný doktorát boloňské univerzity, je vnímán jako apoštol všeho pozitivního, co pražské jaro přineslo. Přitom víme, že Dubček se spíše vezl na vlně společenských změn, kterých se dokonce do značné míry bál. Dá se tedy předpokládat, že by se časem proti vzmáhající se občanské společnosti postavil i bez sovětského nátlaku. Jako školený aparátčík prostě nemohl překročit základní limity komunistické ideologie a praxe. Ba co víc: během jednání se Sověty a takzvaně bratrskými komunistickými stranami v měsících před invazí se projevil jako sice lidsky možná sympatický, ale zároveň také velmi slabý vůdce. Historik Karel Durman tak oprávněně napsal, že v této době hájil československé zájmy mnohem lépe šéf maďarských komunistů János Kádár.

Když už jsme u Dubčekova mýtu, zastavme se ještě u dalšího. Občas slyšíme výčitky vůči Západu ohledně jeho pasivity. Svobodné země po invazi vyslovily formální protesty, to bylo ale všechno. Otázka ovšem zní, co víc mohly dělat a proč by vůbec na podporu Československa aktivně vystupovaly. Nezapomínejme, že studená válka v té době trvala už dvacet let a Československo bylo pevnou součástí východního bloku, navíc s ním na rozdíl od Polska nebo Maďarska neměli moskevští páni v minulých letech nikdy vážnější problémy. Na nějaké zatlačování komunismu nemohl reálně uvažující člověk vůbec pohlížet, a tak Brežněvova pověstná věta Eto vaše dělo vlastně platí i pro Západ. Starosti na svém vlastním zápraží - tedy v Československu - si tak Sověti mohli vyřizovat podle libosti. Francouzský ministr zahraničí Michel Debré označil okupaci Československa za dopravní nehodu na cestě k détente. Byla to charakteristika naprosto přesná, neboť československé události neměly na vztahy mezi dvěma supervelmocemi žádný podstatný vliv. Sedmdesátá léta už byla za dveřmi a právě během nich se proces uvolnění rozjel na plné obrátky. V této politice, kterou ztělesňoval především mimořádně schopný, ale také do značné míry bezskrupolózní Henry Kissinger, neměly morální argumenty a ohledy moc místa. Češi a Slováci si tak během roku 1968 užili svých pár minut slávy, když se na ně upřely reflektory světového veřejného mínění. Brzy ale upadly opět do zapomnění. Bylo to zcela v logice probíhající studené války.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .