Take Shelter: Není kam se skrýt
Žijeme v době poznamenané tušením bouře, přelomu, zkázy… Žijeme v době poznamenané nejistotou sociální, ekonomickou, politickou, environmentální. Žijeme v době, v níž velké sny končí a jsou nahrazovány zneklidňujícími vyhlídkami.
Pocit ohrožení se vepisuje i do kinematografie – žánr katastrofického filmu zažívá v posledních letech hotové žně. Zatímco Hollywood pojímá padající planety, zuřící živly a útočící mimozemšťany jako čistý eskapismus a potvrzení udržitelnosti univerza, v němž se cítíme doma, filmy jako Trierova Melancholia či Nicholsovo Take Shelter pracují s motivem apokalypsy mnohem niterněji. Konec světa je v nich především stavem mysli a symptomem bytí.
Hrdina filmu Take Shelter Curtis je typický americký dělník, který v malém městě v Ohiu žije svůj malý americký sen s drobnými prasklinkami. Postižená dcera a hypotéka na domě ale nebrání jeho přátelům, aby ho nazývali šťastlivcem. To, co zpočátku zůstává očím sousedů utajeno, je Curtisovo vnitřní rozpoložení. Už v expozici filmu nahlédneme do jedné z jeho nočních můr, v níž se mu zjevuje hrozivá bouře, která předznamenává konec všeho. Poklidná realita předměstí a šťastné rodiny se postupem času kontaminuje stále sžíravějšími vizemi ohrožení – v hrdinově spánku dochází k nabourání základních existenčních jistot, jež jsou pro Curtise spojeny především s kruhem rodiny.
Ono útočiště, které figuruje v názvu filmu, odráží dvě základní významové roviny Nicholsova snímku. Jednak běží o skutečnou skrýš, kterou si Curtis začne umanutě budovat na zahradě domu (v tomto smyslu film odkazuje k sílícímu fenoménu survavilismu), jednak jde o metaforický prostor, v němž hrdina hledá bezpečí před světem i sebou samým. Původní motiv věšteckého snu totiž vystřídá mnohem konkrétnější hrozba – dědičná schizofrenie, kterou trpí Curtisova matka. Režisér volí subjektivní perspektivu, v níž nejsme schopni odlišit, co se děje doopravdy a co je pouze produktem hroutící se mysli.
Motiv schizofrenie divákům žádné bezpečí odstupu nenabízí. Chorobné výjevy jsou brilantně rytmicky začleněny do toku vyprávění, ohlašují se jako mrazivý refrén a vizuálně hladce zapadají do lehce kýčovitých kulis předměstského života. Pomalý pohyb kamery a výrazné svícení vzbuzují dojem přízračnosti i u scén, které jsou zcela všední, neklidně pulzující ambientní soundtrack neustále zpřítomňuje tušenou katastrofu – buď hrdinovo definitivní propadnutí schizofrenii, nebo skutečné kataklyzma, které jeho vize ohlašují.
Lavírování na pomezí šílenství a jasnozřivosti je v Take Shelter zcela unikátním prožitkem. Film je především znamenitě vystavěný, úzkostlivě se vyhýbá doslovnosti, v dialozích je úsečný, pečlivě dávkuje informace, pohrává si s divákem. Výkon Michaela Shannona v roli Curtise je pak zcela strhující tím, jak přirozeně si dokáže poradit s obtížnou psychologickou studií rozvráceného muže. Shannonova trpitelská tvář, často letargicky neměnná, připomíná zvrásněný pergamen, do nějž se hluboce vepisuje tíže a zoufalství. Film i díky ní do poslední vteřiny obdivuhodně funguje jako psychologické drama i mystický thriller. Jedno druhé nevylučuje, naopak, umocňuje.
Take Shelter je elektrizující metafora života v očekávání konce, v níž se bez zbytečné přepjatosti a definitivnosti odrážejí mnohá aktuální témata a črtají mnohé výklady. Ať už však budeme Nicholsův film vykládat jako obraz konce amerického snu, intimní vizi environmentální katastrofy, či alegorii sílící existenciální vykořeněnosti západní civilizace, neoddiskutovatelně běží o vrstevnatý, mistrovsky vystavěný a uhrančivě odvyprávěný příběh, který nesklouzává k poskytování laciných úkrytů před vlastní mnohoznačností. Naopak, nutí nás čelit intenzivnímu prožitku nejistoty, z nějž neexistují pohodlná východiska.
Hodnocení: 90 %
Take Shelter
Jeff Nichols, USA, 2011, 121 minut.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
