Ticho nemá proti Nachtmystium žádnou šanci

27. srpen 2012
02706384.jpeg

Black metal je jednou z posledních bašt radikálního hudebního purismu. Progres a invence jsou zbytečné, vždyť všechno podstatné se v žánru stalo na začátku 90. let v Norsku, říkají ortodoxní fans a všechny odchylky od původní stylové formule pohrdavě označují za rouhání a svatokrádež (pokud lze vůbec použít toto slovo v souvislosti s tímto bezbožným žánrem).

V posledních letech si navíc konzervativní fanoušci našli novou nálepku – hipster metal, kterou častují kapely, jež se snaží obohatit black o prvky jiných hudebních žánrů. Nejtvrdší jádro subkultury má speciálně políčeno na severoamerické kapely, které podle nich przní jedinou pravou tradici skutečného black metalu. Pokud ale vykouknete z ideologického kokonu, jsou to právě kapely jako Agalloch, Krallice, Wolves in The Throne Room anebo Nachtmystium, které momentálně v metalovém žánru dělají ty nejzajímavější věci.

Poslední jmenovaní – chicagský tým Nachtmystium kolem metalového všeuměla jménem Blake Judd – vydali na začátku srpna své šesté album Silencing Machine a skvěle na něm míchají prvky tradičního černočerného metalu s americkou thrashovou tradicí či industriálním a psychedelickým rockem. A věřte mi, že tohle by mohla být metalová událost sezóny.

02706385.jpeg

Nachtmystium se nikdy nebáli dobrodružných výletů, na nichž bezbožné kobercové nálety riffů a blast beatu obohacovali o ingredience z příbuzných žánrů. Deska Instinct: Decay z roku 2006 je mistrovské prolnutí black metalu a psychedelického rocku či černého ambientu a dvě poslední studiové desky otitulované slovní hříčkou Black Meddle (Assassins a Addicts) míchají black s industriálním hlomozem. I když Nachmystium použijí tak nemetalový nástroj jako saxofon, nikdy to nepůsobí vyloženě násilně, přímo naopak: vždycky to přispívá k originální atmosféře nahrávky, která se striktně drží blackmetalové estetiky.

Novinka Silencing Machine je na první poslech návratem k těm nejzákladnějším žánrovým kořenům, a to nejen blackmetalovým. Jako kdyby tady na jedné desce ožívala osvobozující destrukce thrash metalu, striktně primitivní aggro riffy i transcendence pomalé sludge. A experimenty jsou dobře schované pod povrchem a jen nenápadně vypomáhají téhle skvěle seřízené metalové mašině.

Titulní skladba vás přimrazí dezorientujícím ping-pongem mezi pravým a levým kanálem, ale může se taky pochlubit refrénem, za který by se nemusela stydět Metallica v éře alba Kill 'Em All. V And I Control si Blake Judd vystřihne sólo, o které by se mohl přihlásit Jeff Hanneman ze Slayer, a v majestátním refrénu Give Me The Grave opustí svoje karcinogenní chrčení a na chvíli zapěje jako Ian Astbury z The Cult nebo Lemmy z Motörhead. Že Nachtmystium dokázali na Silencing Machine stát jednou nohou v tradici agresivního, nekompromisního soundu a druhou v tradičním proudu v podstatě rock‘n‘rollového songwritingu, je velkým vítězstvím.

02706383.jpeg

Deska vás uhrane při prvním poslechu, a přitom si zachovává dostatek tajemství, které stojí za objevování při dalších. Může za to i skvělý zvuk produkce, za kterou stojí floridský demiurg Sanford Parker z Buried At the Sea nebo Twillight. Co víc si vůbec můžeme od metalové desky přát? Parker a Judd teď chystají nové album právě zmíněných Twillight s Wrestem z Leviathan a taky Thurstonem Moorem ze Sonic Youth. Překonat mistrovský kus Silencing Machine ale bude hodně obtížné.

Nachtmystium – Silencing Machine (Century Media, 2012)