Turecká ofenzíva na severu Iráku

Od té doby turecká armáda podnikla několik nepříliš rozsáhlých pozemních, ale především leteckých a dělostřeleckých operací.

Od tohoto scénáře se poslední ofenzíva výrazně odlišuje svým rozsahem. Bylo při ní nasazeno několik desítek tisíc mužů spolu s rozsáhlou vzdušnou podporou. Turecké úřady tvrdí, že bylo zlikvidováno více než 100 rebelů při ztrátě 15 vlastních mužů. Tato čísla nebylo možné ověřit z nezávislých zdrojů, ale i kdyby byla turecká ofenzíva úspěšná, kurdský problém ze světa zprovodit nemůže.

Na severu Iráku má své základny PKK, tedy Strana pracujících Kurdistánu, u nás známější pod ne zcela přesným označením Strana kurdských pracujících. Podle Turků je zde shromážděno snad až 4.000 bojovníků - ani tímto číslem si ale nemůžeme být jisti. Podstatné je ovšem to, že podle Ankary regionální irácká kurdská vláda ani celoirácká administrativa proti PKK nehodlají odpovídajícím způsobem zasáhnout. Turecko se tak proti aktivitám povstalců musí bránit samo - takto Ankara zdůvodňuje své vojenské tažení.

Turecká argumentace je v něčem oprávněná, jinde ale kulhá na obě nohy. Ankara jako regionální mocnost a člen Severoatlantické aliance může těžko trpět útoky proti svým vojenským i civilním cílům. PKK je na seznamu teroristických organizací Spojených států i Evropské unie, takže Washington a Brusel mohou nabádat k opatrnosti či umírněnosti, ale proti boji s PKK jako takovému příliš nenamítají. Patrnější je to u Washingtonu, jehož vztahy s Tureckem v posledních letech citelně ochladly. Ankara je přitom klíčovým spojencem Američanů v regionu, takže jejich komentáře na adresu tureckého tažení proti kurdským povstalcům jsou maximálně opatrné. Ministr obrany Robert Gates sice včera vyzval, aby byla současná ofenzíva co nejkratší, ministryně zahraničí Condoleeza Riceová ji ale krátce předtím v podstatě podpořila. Ve Washingtonu zřejmě doufají, že se Turkům podaří pozice PKK alespoň oslabit, aniž by to přineslo nestabilitu do relativně klidného iráckého Kurdistánu.

Tento kalkul může být krátkodobě oprávněný, z dlouhodobého hlediska ale pomíjí skutečnost, že kurdský problém nemůže být vyřešen jen ofenzívou proti táborům PKK. Přiznal to dokonce i ministr Gates, když Ankaru vyzval, aby své kurdské menšině poskytla politické a hospodářské koncese.

V tomto směru si turečtí představitelé v poslední době počínají rozporuplně. Vládnoucí umírněně islamistická Strana spravedlnosti a rozvoje v Parlamentu prosadila zákon, který ruší zákaz nošení islámských šátků na univerzitách. Toto opatření je mimo jiné vnímáno jako vstřícné vůči Kurdům, kteří jsou obecně výrazně méně sekulární než Turci. Vláda tím chtěla podpořit vnímání, že obě etnika spojuje muslimská víra a identita a v tomto směru se jí dostalo pochvalných komentářů několika kurdských aktivistů. Na druhou stranu, premiér Recep Tayyip Erdogan během návštěvy kurdských oblastí odmítl požadavky na rozšíření vzdělávání v kurdštině a na kurdské rozhlasové vysílání. Podle premiéra by to jen podnítilo požadavky dalších menšin.

Svět přitom dobře ví, že situace kurdské menšiny v Turecku je v mnoha směrech žalostná. Strana spravedlnosti a rozvoje ale v kurdských oblastech v loňských volbách drtivě zvítězila, což vyvolalo naději, že se odhodlá minimálně k dialogu s Kurdy. Zatím nic podobného nenastalo a vláda se, jak ukazuje současná ofenzíva, spoléhá na sílu.

Vše přitom nasvědčuje tomu, že teroristická PKK má mezi tureckými Kurdy podporu, která je snad na nejnižší úrovni v historii. Vojenské akce, při kterých budou nutně umírat civilisté, tak Ankaře hrozí poskytnout medvědí službu: z teroristů se díky tomu mohou opět stát mučedníci kurdské věci.

Buď jak buď, jedno se zdá být v současné situaci jisté: nezávislý Kurdistán by se za určitých okolností mohl vytvořit v Iráku, ale rozhodně ne i na kurdských územích Turecka. Kosovská paralela v tomto směru kulhá: PKK pro své snahy nenachází žádnou mezinárodní podporu a nemá ani masové sympatie tureckých Kurdů. To ovšem zdaleka neznamená, že by Ankara měla vůči své největší minoritě trvat na rigidním statu quo.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .