Turecko řeší tradiční problémy

Turecku totiž zatím vládnou otázky, které byly velmi aktuální i před tím, než umírněně islamistická Strana spravedlnosti a rozvoje v letošním roce posílila své postavení.

První z obou zmiňovaných neuralgických bodů má vysoce aktuální povahu. Jedná se o to, jak by mělo Turecko reagovat na stupňující se útoky Strany kurdských pracujících proti tureckým cílům, kterým jen od neděle podlehlo 15 tureckých vojáků. V podstatě nikdo nepochybuje, že tato strana, známá pod zkratkou PKK, disponuje rozsáhlou sítí základen v sousední kurdské části Iráku. Otázkou ale nyní je, co proti tomuto zázemí kurdských separatistů podniknout. Velice mocná turecká armáda už nějaký čas tlačí na to, aby jí premiér Reccep Tayip Erdogan povolil vojenskou akci na iráckém území. Erdogan dnes tomuto naléhání skutečně vyšel vstříc a oznámil, že začátkem příštího týdne parlament požádá o povolení k zásahu v severním Iráku. Analytici neočekávají, že by Ankara přikročila k nějakému masivnímu útoku, jenže i případná omezená akce s sebou přinese hned několik vážných problémů: předně není vůbec jisté, jestli povede k požadovaným výsledkům, neboť hornatý terén za turecko-iráckou hranicí nahrává guerilovým jednotkám, které by navíc samozřejmě mohly využít podpory místního kurdského obyvatelstva. Ještě důležitější je ale to, jaký politický dopad by případná turecká akce na iráckém území měla. Je totiž celkem jisté, že by Ankara takovým postupem silně popudila minimálně Irák a Spojené státy. Ani jedna z těchto zemí samozřejmě nechce podstoupit riziko, že by turecká pozemní či vzdušná akce destabilizovala kurdské oblasti Iráku, které jsou při tom za současné situace prakticky jedinou dlouhodobě klidnou součástí této země. Ankara navíc s Bagdádem na konci září podepsala tak zvaný protiteroristický pakt, který jí ale nedává právo překročit vzájemnou hranici. Uvažovaný vojenský zákrok by tak kromě standardních mezinárodně-právních norem porušil i tuto nejnovější dohodu.

Na druhou stranu ale musíme připustit, že i turecký pohled není úplně nelogický. Ankara může celkem oprávněně argumentovat tím, že Kurdové v Iráku nedělají téměř nic pro to, aby proti základnám PKK zakročili. Strana kurdských pracujících je navíc na americkém i evropském seznamu teroristických organizací, takže Turecko svůj případný ofenzivní postup může ospravedlnit bojem proti teroru. A není třeba dodávat, že proti takovému zdůvodnění může současná americká administrativa jen těžko něco namítat. Jenže Washington tak z důvodů irácké stability přesto činí. Ale aby byla tato situace ještě více zamotaná, musíme dodat, že je to rozhodně i Ankara, kdo má máslo na hlavě. Svým nesmírně tvrdým postupem vůči vlastním minoritám totiž jejich odpor ke státu jen přiživuje. Nezbývá než doufat, že se současné vládě podaří tuto situaci změnit, už jen proto, že Strana spravedlnosti a rozvoje získala při posledních volbách v kurdských oblastech velké množství hlasů.

Druhý zmiňovaný problém, a sice americká debata o genocidě Arménů, s výše zmiňovaným přímo souvisí. Dnešní oznámení, že turecký parlament bude požádán o souhlas s možným zásahem na severu Iráku je jednoznačnou odpovědí na to, že výbor amerického Kongresu označil masakry Arménů v době první světové války za genocidu. Tuto nezávaznou rezoluci výbor přijal i přes nesouhlas prezidenta Bushe. Zatímco drtivá většina západních historiků se shodne na tom, že tehdejší Osmanská říše se skutečně dopustila masového vraždění Arménů, kterému padlo za oběť možná až 1 a půl milionu osob, oficiální turecký výklad něco takového popírá. Podle Ankary tehdy skutečně probíhaly kruté masakry, avšak byly oboustranné a nelze tvrdit, že by se jednalo o cílené vyvražďování arménských obyvatel. Pravdě bližší je ovšem prvně jmenovaný výklad a je dokladem demokratické nezralosti Turecka, že trvá na oficiálním státním výkladu dějin, stejně jako na článku 301 turecké ústavy, který trestá hanobení turectví.

Přesto ale nelze souhlasit ani s nezávaznou rezolucí amerického Kongresu. I ona je totiž zásahem politiky a politiků do výkladu dějin. Toto pole by přitom mělo být vyhrazeno skutečně svobodné diskusi odborníků, publicistů i veřejnosti, do níž by politická moc svou autoritou neměla v žádném případě vstupovat. U hlavních obhájců kongresové rezoluce je přitom velmi nápadná účelovost jejich kroků, která čouhá jako pověstná sláma z bot: republikán Adam Schiff má ve svém volebním okrsku více než 70.000 arménských voličů a šéfka Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová zase na kampaň obdržela významné příspěvky od donátorů arménského původu. Přestože američtí politikové nezašli tak daleko jako francouzský parlament, který označil popírání genocidy Arménů přímo za trestný čin, udělali by lépe, kdyby vyřízení tohoto problému přenechali těm, kterým opravdu náleží: tedy samotným Arménům a Turkům. Nemluvě o tom, že Američané svým postojem riskují ztrátu klíčové turecké logistické podpory pro své vlastní operace v Iráku a Afghánistánu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .