Ulterior: „Žijeme ve svém vlastním Londýně“

02193662.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02193662.jpeg

Angličané Ulterior jsou zástupci aktuálního elektro-rockového puče britské alternativní scény. Po několika singlech a společných turné se Sister Of Mercy a The Horrors vydali debutovou desku Wild In Wildlife a rozhodně jsou přesvědčeni, že jdou tvrdou a správnou cestou.

Typičtí Angličané, kteří i přes velké technické potíže na německém festivalu Wave Gotik Treffen nemají problém se sebevědomím. Víc v rozhovoru se zpěvákem Paul „Honey“ McGregorem.

Jak sis užil koncert na Wave Gotik Treffen?
Jo, užil jsem si ho moc, i když jsme měli za sebou dlouhý den. Hodně jsme cestovali, vyráželi jsme strašně brzo, takže jsme se museli hodně opít a hodně nabudit, abychom mohli vylézt na pódium – což jsme udělali. Byl to jediný způsob, jak si užít show, navíc lidi byli super, myslím, že jsme i celkem dobře hráli, takže to bylo moc dobré.

Měl jsi na sobě takové fešné kalhoty – to je nějaká nová londýnská móda?
Ne (smích), v tom jsem jenom cestoval, to nebylo žádné módní rozhodnutí. Jsou to prostě jen pohodlné volné gatě, ve kterých se dobře cestuje.

02364504.jpeg

Jo, můžu ti říct, že tvůj vzhled se od ostatních kapel na WGT stoprocentně odlišoval…
(smích) Jo, já jsem si původně říkal, že se převléknu, až dorazíme na místo – ale pak jsem si říkal, že by mohla být sranda strávit v těch kalhotách celý festival.

Vy určitě nejste čistě gothic rocková kapela, takže se chci zeptat, nakolik se koncert pro tohle publikum liší od vystoupení pro mainstreamovější fanoušky?
Já ti vlastně ani nevím… Mně je jedno, jaké má publikum oblečení, pokud se mu líbí hudba a snaží se pochopit kapelu. Máme spoustu gotických fanoušků i těch, které bys nazval „goth“ v uvozovkách, ale já nás nepovažuji za gotickou kapelu. Já si myslím, že jsme prostě rock-and-rollová skupina, a komu se to líbí, tomu se to líbí. Klidně budeme hrát jeden týden před gotickým publikem a další před hipstery, kteří jedou v indie hudbě, nebo před obyčejným rock-and-rollovým davem – všechno. Je mi to fakt jedno.



Chápu – proč škatulkovat fanoušky… Ale stejně si neodpustím otázku – cítíš se alespoň trochu součástí gotického hnutí?
Já ve skutečnosti nechci být součástí jakéhokoliv hnutí nebo něčeho podobného. Ulterior hrají rock-and-roll a to je hudba rebelů – já se nechci přidávat k nikomu a ničemu, určitě nechci být součástí scény nebo hnutí, chceme stát sami za sebe.

02369222.jpeg

Jasně. Ale k hudbě – našel jsem vás skrze vaše nové album Wild In Wildlife. Můžeš nám říct, co dělala kapela před vydáním tohoto alba?
Já jsem kapelu založil se svým bratrem v Nottinghamu a pak jsme ji přestěhovali do Londýna. Tam jsme vyzkoušeli několik různých sestav, ale stejně jsme chtěli stát tak nějak v protikladu vůči tomu všemu, co se dělo v Londýně. Chtěli jsme se potulovat po městě, dělat rozruch, vlastně se moc nestarat o písně, ale vyhlazení, zničení věcí a scén, které jsme v Londýně považovali za fakt mizerné. Měli jsme pocit, že kapely jsou příšerné, každý omílal dokola to, co už tu bylo, nikde se nedělo nic vzrušujícího. Za rok nebo dva nás to ale začalo nudit, a tak jsme s tím začali sami něco dělat – psát písně. Takže jsme na rok zmizeli a skládali to, co slyšíš na Wild In Wildlife. Myslím, že jsme pořád ta samá kapela s pořád stejným přístupem, jenom s velkými skladbami.

Tady odsud z Česka se vůbec zdá, že v Londýně roste nová zajímavá generace kapel, jako jste vy, S.C.U.M. nebo Factory Floor. Cítíš s nimi nějakou spřízněnost?
Opět – necítím spřízněnost s žádnou kapelou. Nechci být součástí žádného hnutí, tedy ani nějaké londýnské scény nebo čeho... Pokud lidi chtějí říkat: „Líbí se mi londýnská scéna“ a dávat do ní nás, The Horrors nebo Factory Floor, ať si to říkají, je to na nich. Ale pro mne – my nejsme Factory Floor. Jsou to milí kluci, ale myslím, že v žádném případě nezníme v ničem ani trochu podobně, hodně pochybuju, že bychom vycházeli ze stejných kořenů. Co se té spřízněnosti týče – my ani nechodíme ven s ostatními kapelami, jsme tak trochu zavřeni ve svém vlastním světě. Vlastně si myslím, že když jsi v Londýně, nemáš ani pocit, že by nějaká taková scéna existovala – slýcháme o ní jenom tehdy, když z města odjedeme. V Německu, Francii, Španělsku a jinde se mluví o něčem takovém, ale když žiješ v Londýně, zjistíš, že neexistuje, že tu nic takového není.

Někdy se to zvenčí zdá jiné, než je to uvnitř…
Přesně tak. Všichni se tu mezi sebou hádají, všechny ty nadávky, pomluvy – ve skutečnosti je to dost ubohé a dost se mi to nelíbí. Asi i proto jsme si vytvořili ten svůj vlastní svět, ve kterém žijeme a ve kterém je nám dobře. Žijeme ve svém vlastním Londýně – ne v nějakém cizím, ale v našem.

02364502.jpeg

Váš první singl „Weapons“ se stal součástí soundtracku ke hře na Playstation – jak se to stalo, že vaše začínající kapela byla najednou po boku Davida Bowieho a podobných?
To bylo hlavně díky kontaktu s nakladatelem. Původně chtěli náš track do posledního dílu Bourneovy trilogie, ale pak z toho sešlo a dostal se aspoň do hry. Což bylo super, měli jsme z toho nějaké peníze.

Určitě vám také prospělo turné se Sisters of Mercy. Jaké to bylo? Upřímně řečeno, jejich koncerty v Praze byly zatím pokaždé dost divné… Co třeba nějakou historku z tour?
Historku z turné? Ani ti nevím, bože, mám to celé nějaké rozmazané… Nemůžu si vzpomenout na žádný konkrétní příběh… Snad jen jak se nám rozbila dodávka, kdy jsme zůstali viset asi 3 500 mil od místa konání akce. Museli jsme to vyřešit nějak na místě a pak řídit 48 hodin bez přestávky a beze spánku – to byl celkem hardcore. A to ještě když jsme konečně dojeli do Helsinek, museli jsme spát v dodávce, ve které mrzlo. Když jsme se vzbudili, bylo na stěnách dodávky dobrých pět centimetrů ledové námrazy. Myslím, že tehdy jsem byl za svůj život nejblíž smrti (smích).

Tak to je slušný skandinávský hardcore.
(smích) Jo, to byl nářez, to mi věř…



Vaše novinka nevychází u Disc Error Recordings jako předchozí nosiče, ale na vašem labelu Speed Records. Proč jste se rozhodli vydávat hudbu na vlastní pěst?
Protože Disc Error se rozhodli nám věnovat trochu méně. Chtěli se soustředit na spoustu věcí, které si podle nás dokážeme udělat sami, bez dohledu. Tedy, aby to nevyznělo divně – Disc Error byli skvělí, byli na nás moc hodní, pořád jsou to naši dobří přátelé a pořád nám pomáhají, ale myslíme, že zkrátka nemají dostatek času a vlastně ani peněz na to, co jsme chtěli s albem dělat. Proto jsme se shodli, že bude v oboustranném zájmu, když se o sebe budeme v tomhle ohledu starat sami.

CDčko opět produkoval Bosňan Zlaya Hadic, jsi spokojený s jeho prací?
Jo, samozřejmě. Zlaya pracuje se skvělými lidmi, jako jsou Sonic Youth, Swans nebo Tortoise – prostě s úžasnými, neuvěřitelnými muzikanty. Mít Zlayu v podstatě jako pátého člena kapely, který nám pomáhal s produkcí, navíc v tak skvělém studiu, jako je Studio 150, bylo a je něco fantastického. Je tak trochu naším osobním producentem a máme obrovské štěstí, že ho máme a že je ochotný nás nahrávat, kdykoliv chceme. To má samozřejmě spoustu pozitivních dopadů – už jsme Zlayovi poslali naše demosnímky na novou desku, kterou tak budeme v následujících měsících natáčet a kterou začátkem příštího roku vydáme.

Takže budete teď víc ve studiu, nebo přeci jen budete i hodně koncertovat?
Všechno. To je Ulterior – všechno najednou, dvakrát tak rychle, dvakrát tak nahlas (smích). Nemůžeš usnout, musíš pořád jít a jít a jít a jít. Není čas si jen tak sednout a přemýšlet o tom, jestli máš zrovna tvůrčí období nebo jiné období. Zamluvíme studio, tam budeme tak dva, tři týdny nahrávat, mezitím budeme domlouvat koncerty, dělat tohle a tamto a pak vyrazíme s deskou na turné, ale přitom už budeme psát věci na další album. Každý se tak s tracky sžije ještě předtím, než je vydáme. Jsme jako v mlýnku na maso, dřeme, bez přestávky.

02364503.jpeg

Na podzim byste se měli mihnout i v našich končinách – co takhle nějaký koncert v České republice?
No jasně! My si rádi zahrajeme kdekoliv. Chceme se podívat do Japonska, rádi bychom do Ameriky, pokud bude možnost – chceme hrát absolutně všude. A zvlášť teď, kdy mám pocit, že se naše vystoupení zlepšují a publikum roste. Lidi znají naše písně, zpívají si je, zkrátka se s námi teď opravdu propojují. Proto chceme projet co nejvíc zemí a měst.