Unsound 2012: Když se konec Konce tak úplně nepodaří
Aneb poslední den (a ten předposlední taky) očima a ušima Jardy Petříka, který kdesi v pitoreskních krakovských uličkách ztratil hlas a nový si snad zase najde v těch pražských. Poslední program v prostoru Manggha, druhá noc v hotelu Forum, závěrečný koncert v židovské synagoze a „closing party“ v klubu Pauza.
Někdy se to tak člověku hezky přihodí, že jména z programu festivalu, která prakticky vůbec nezná, se nakonec postarají o jedny z nejlepších momentů a hudebních zážitků. Poslední program v muzeu Manggha skýtal kvartet vystupujících (těsně před začátkem festivalu trio Bee Mask, Container a Vessel doplnila ještě premiéra jednočlenného projektu Wife), přičemž první dva jmenovaní budiž skvělými příklady výše zmíněné noticky.
Bee Mask odehrál skvělý droneambientní set plný syntezátorových ploch, tichého šumu a trochy toho odpustitelného new age klišé v podobě bublající vody; oproti tomu Američan Ren Schofield (který se mimochodem objevil o pár týdnů dříve také v Katovicích na Off Festivalu) předvedl epické noise techno o čtvrté, které rozhodně nebylo žádným čajem ani čajíčkem, ale čistokrevnou hardware skládačkou s neskutečnou energií a gradací. Všechna velká jména objevivší se během pátku a soboty v hotelu Forum prominou, ale inteligentní taneční party číslo jedna se tentokrát odehrála na jiném místě, a to i přes onen časový hendikep. Trianglový mladíček Vessel s představením svého debutu sice po performerské stránce trochu zaostal (podezírám ho z pouštění tracků z Winampu a pouhého míchání a hraní si s výškami a basy), ale po té hudební rozhodně nezklamal. A James Kelly a jeho Žena? Ten byl kvůli obavám ze smrti vyhladověním drze vyměněn za večeři – nešlo jinak.
V Engineering Museu už se tou dobou všechno chystalo na tříhodinovku s dvojicí Raime, Bena Frosta se dvěma bubeníky a Sashu Grey (aTelecine). Pavel Klusák zmiňoval Julii Holter jako patrně největší tahák letošního Unsoundu, ale tím opravdu největším byla – alespoň pro tu mužskou část, právě bývalá pornoherečka Marina Ann Hantzis, která se v posledních letech vrhla zase na trochu jiné umění.
Hudebně trochu nevýrazní Raime (s naopak docela chytlavými vizualizacemi) tu nelehkou pozici svého hraní před světovou premiérou právě projektu aTelecine ve výsledku ustáli a to samé se následně dá říct i o Sashe Grey. Je pravda, že si spíš hrála se sluchátky a zároveň dávala pozor, aby za pramenem vlasů skrytý obličej nenatáčela k fotografům příliš často, ale na druhou stranu už jsem viděl x daleko horších a nudnějších vystoupení (třeba závěrečné Demdike Stare v synagoze, ale o nich později). Ani jednu z letošních dvou desek jsem neslyšel, ale pokud lze porovnávat s těmi staršími, tak živě vyzněli dvojčlenní aTelecine výrazně lépe. Jejich kombinace ambientu, industriálních prvků, krátkých livesamplů z vinylů a občasné roztříštěné rytmiky rozhodně žádným propadákem nebyla.
A Ben Frost? Jeho fanoušci byli zajisté spokojeni, nicméně projekt se dvěma bubeníky vyzněl v první polovině spíše do prázdna (rozumějte – při troše snahy by obě partitury ububnoval i jeden z nich) a až v té druhé začínal nabírat na smyslu a otáčkách, o které se postupným vrstvením hluku staral i samotný Frost. Na konci už celý objekt Engineering Musea měl co dělat, aby onen sonický atak ustál, takže se na mysl celkem logicky draly myšlenky, že se v pondělí večer pražská MeetFactory zřejmě zhroutí do kolejí...
Druhá noc v hotelu Forum byla stejně jako vloni ve znamení „bass mutations“. Cooly G dle ohlasů některé zklamala, jiné neurazila a nejednoho nadchnula – jisté je, že kdyby si odpustila trapné fráze typu „light up your lighters“, „say hey yooo if you are there“ nebo hlášku o tom, že si skočí do backstage pro nějaké drogy, a více se věnovala zpěvu a samotnému koncertu, udělala by líp. Mala se stal falešným kubánským králem večera. Společně s perkusionistou, bubeníkem a klávesistou představili projekt Mala In Cuba a stejnojmennou podařenou desku, která byla v živém podání o další patra kvalitativně výš.
„Takovéhleho latina máme u nás plno,“ odpověděli mi známí Španělé na otázku, jak se jim Mala líbil. Na detailnější výměnu názorů bohužel chyběly potřebné hlasivky, tak aspoň takhle v psané verzi pro toho z vás, kdo by snad měl z onoho vystoupení stejné pocity: Latino budiž, ale tohle bylo navíc nasáklé dubem a prorostlé dubstepem v geniální kombinaci akustických nástrojů a elektroniky. Věřte mi, že tuhle hybridní verzi ve Španělsku na ulicích jen tak neuslyšíte. A dál? Prý skvělý Kuedo (mě jeho syntezátorové linky iritují, takže se zdržím komentáře, protože by ze židle u hodovacího koutku beztak nebyl relevantní), místy epochální, místy bažinový bastard-popový Traxman, který si nakonec i na ten juke vzpomněl, a především bezchybně eklektický Oneman, který namíchal Buriala, staré Fugees, TNGHT, skvělý hip hop i rovné rytmy v jeden stylově rozháraný a přesto dokonale vyzněvší amalgám. Na víc už čas ani síla nezbyly – spát se musí, obzvlášť ve stavu, kdy má spánek opravdu léčit.
Závěrečný den desátého ročníku Unsoundu se povedl i nepovedl. Skvělá černobílá audiovizuální instalace ATOM Roberta Henkeho (aka Monolake) a Christophera Baudera na téma 64 luft baloons (po které se na závěr úspěšného druhého provedení v nedělním odpoledni nechal Henke slyšet, že by na rok 2017 mohl v rámci jejího desetiletého výročí připravit kompletně barevnou verzi) patřila mezi to povedené, večerní koncert Demdike Stare s 18člennou částí krakovského symfonického orchestru by se dal nazvat fiaskem, a to i přes částečné „standing ovation“.
Pokud pomineme až na pár výjimek zbytečné vizualizace Michaela Englanda, tak skladatel Danny Norbury, který obstaral notové partitury, také nebyl ze zpětného pohledu rozhodně tou nejlepší možnou volbou. Smyčce přeci dokážou vyvolat jak pocity strachu a stísněnosti, tak navodit hororovou (nebo aspoň patřičně temnou) atmosféru pro rozhodně ne nijak veselou produkci okultních Demdike Stare. Jenže pod Norburym se ze smyčcového doprovodu stala plytká a prázdná modern classical selanka o pár nerozvíjejících se motivech a melancholických repetitivních pasážích. Nezbývá než doufat, že v tom byli Sean a Miles nevinně a že tahle opravdu nevyvedená spolupráce nebude mít dalšího pokračování...
Pokaženou náladu alespoň částečně spravila „closing party“ v klubu Pauza. Bass Clef dorazil tradičně i s pozounem a odehrál (podobně jako Container) no-laptopový live act par excellence, NHK'Koyxeи předvedl, jak zní experimentální techno po japonsku, V/Vm ještě jednou vypustili z reproduktorů svoje hudební „The best of the worst of the worst of the best“, klasik žánru Acid Alan přidal na otáčkách, Dave Tompkins zase ubral s raným (a patřičně exkluzivním) devadesátkovým Miami bassem. Kontakty byly navázány, takže možná nějaká ta vinylová raritka v budoucnu zazní i na digitálních vlnách Radia Wave.
Na jedné z diskuzí na téma „The End“ se šéf a zakladatel festivalu Mat Schulz nechal slyšet, že v přemítání o tom, jakým směrem by se Unsound měl dál ubírat (růst, stagnace nebo zase návrat k undergroundovějším kořenům?), zauvažoval i o ukončení jeho existence po tematickém desátém ročníku. Z osobního pohledu mi ten předešlý, hororový, přišel (až na to letošní překrásné babí počasí) vydařenější a bohatší na silné hudební zážitky, nicméně pořád mě napadá tisíc a jeden jiný festival, který bych já osobně obětoval místo toho krakovského, pokud bych měl na vybranou. Tak snad v říjnu 2013 zase v Krakově do zobaczenia...
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
