Unsound 2013 velebí krásy ticha i hluku
Krakovský festival Unsound je jeden z mála, který se snaží být genderově vyrovnaný. Každý rok v jeho line-upu figuruje hned několik projektů a kapel, za kterými stojí ženy. O Anně Zaradny nebo Tropic Of Cancer už byla řeč. V dalších třech dnech se v Krakově představily Jenny Hval nebo Julianna Barwick. A Mykki Blanco samozřejmě.
Seveřanka Jenny Hval s bubeníkem za zády a kytaristou/klávesistou po levé ruce otevírala úterní program v prostoru Manggha. Samozřejmě především skladbami z letošní druhé řadovky Innocence Is Kinky. Jakkoliv mě z desky tahle s hlasem a slovy experimentující Norka nijak výrazně nezaujala, naživo má její trochu provokující experimentální „písničkaření“ daleko větší sílu. Jenny Hval se ukázala jako vtipná a sympatická umělkyně, která dokáže studiové verze svých skladeb přetavit za bezprostředního kontaktu s publikem v o třídu lepší.
Koncert Julianny Barwick rozhodně patřil mezi jedno z velkých lákadel letošního Unsoundu. Už tradiční prostor gotického kostela sv. Kateřiny, kde se v přicházejícím večeru konají vždy dva čtvrteční koncerty, sliboval nevšední zážitek. Stejně jako fakt, že rodilou Američanku měl, kromě kytaristy doprovodit také polský dívčí sbor. Třináct dívčin věkově patřících tak na první stupeň základní školy, se přidalo zhruba po dvaceti minutách, které, upřímně řečeno, byly trochu zklamáním. Žádné silnější emoce ani intenzivní prožitky z kombinace minimalistického ambientního folku se silným pastorálním nádechem a prostoru samotného Julianna Barwick přivodit nedokázala.
Byl to nejdřív až doprovodný kytarista a posléze právě dívčí sbor, který měl sílu vehnat slzy do očí, přestože byl po většinu koncertu bohužel až trestuhodně potichu nazvučený. Moment, kdy se do navrstveného hlasu Julianny v ukolébavce One Half přidal andělský dívčí sbor a skladba poté vygradovala do repetitivního finále, které je na desce zbytečně brzo ukončené, jsem si osobně zařadil mezi ty nezapomenutelné a za letošní rok emočně vůbec nejsilnější.
Pár měsíců zpátky, když jsem viděl Mykkiho Blanca poprvé v Berlíně na festivalu CTM, jsem jeho show odsoudil jako prvoplánovou a programově kontroverzní, kde hudba hraje jen podřadnou úlohu. Tímto se Blancovi zpětně omlouvám, protože za letošní rok jsem ho měl možnost vidět ještě třikrát a musím uznat, že každé jedno vystoupení bylo jiné a originální. Mykki Blanco nejede podle žádné šablony, pevný setlist neexistuje a i hudba samotná (především ale skvělá práce s flow v textech) má v celém tomhle transgenderovém konceptu nezastupitelnou úlohu. Ve čtvrtečním hotelu Forum předvedl kvůli časovému skluzu o něco kratší gig než obvykle, o to intenzivnější ale ve výsledku byl.
Podtitul probíhajícího jedenáctého ročníku Unsoundu je „interference“, což lze přeložit jako porucha, ale také přesah nebo ovlivnění. Všechny tři možnosti překladu se v letošním line-upu odrážejí.
Současná noise scéna je tentokrát v Krakově zastoupena markantněji než v několika minulých ročnících, kterých jsem byl také součástí. Aby posluchač dokázal lépe vstřebat všechny podoby hluku, musí být ale zákonitě konfrontován i s tichem, které letos také, možná nenápadně, ale o to intenzivněji, vystupuje z programu jednotlivých festivalových dnů. Ať už je to před chvílí zmíněná Julianna Barwick, sleeping koncert Roberta Riche, nebo vystoupení nového projektu Innode Stefana Németha známého především členstvím v kapele Radian a díky labelu Mosz, který spoluzakládal v roce 2003.
Ticho a hluk jsou spojené nádoby, které nemohou existovat jedna bez druhé. Pro dokonalé uvědomění si ticha a jeho síly je potřeba zažít hluk až fyzického charakteru a naopak. O tom ostatně hovořil i Robert Rich na čtvrteční diskusi, poté co předešlou noc zhruba dvě stovky ležících a pospávajících posluchačů prožily jeho osmihodinový ambientní koncert v hotelu Forum, první od roku 1996. Když se jeden z posluchačů na diskusi zeptal, jaké měl na tyhle speciální celonoční koncerty v průběhu let ohlasy, zmínil Robert Rich dámu, která po skončení jednoho z nich okolo osmé hodiny ranní sbalila spacák a vyrazila do ruchu velkoměsta. Vzápětí se ale musela vrátit a ještě pár minut zůstat uvnitř, protože rychlý přechod do toho „šíleného hluku“ venku prostě nedokázala ustát. Přestože se jednalo o normální denní ruch na ulici, který do té doby prakticky nevnímala. Až celonoční konfrontace s tichými ambientními plochami jí pomohla si uvědomit, v jak hlučném prostředí vlastně žije(me).
Čtvrteční ranní návrat domů po osmi hodinách strávených s drone ambientem Roberta Riche v hotelu Forum byl naštěstí snadnější. Krakov se do svého hluku teprve probouzel, a přechod ze světa tichých, táhlých tónů do toho, kde mají navrch především ty hlasité a krátké, tak naštěstí nebyl nijak extrémní. Zážitek z oněch osmi hodin je ale jen těžko popsatelný a převoditelný do slov. „Half awake, half asleep“ jsem podvědomě vnímal ony sonické plochy, které se proměňovaly v prvních desítkách minut po půlnoci rychleji a znatelněji, ale s ponořováním do hloubky noci už jen velmi zvolna a nenápadně. Čas jako kdyby se zastavoval a znovu rozbíhal, a když pár minut před osmou ranní Robert Rich nechal doznít poslední tón, následný potlesk byl, i přes svou decentní podobu, ten nejhlasitější, který jsem kdy slyšel...
O zatím vůbec nejhlasitější vystoupení na letošním Unsoundu nemůže být po čtvrteční noci v hotelu Forum sporu – o třetí ráno uzavíral program Kevin Martin s projektem King Midas Sound a přestože po hudební stránce nešlo o žádné sonické šílenství typu Natea Younga (kromě pár nových dostaly prostor hlavně skladby ze zatím jediné desky Waiting For You) po té zvukové se jednalo o „pure evil“ koncert, na kterém by si hygiena opravdu smlsla. Schválně do červených vyhnaná hlasitost, která se zařezávala do uší i přes špunty a nebylo před ní úniku ani ve vedlejších místnostech, měla intenzitu dopravního letadla přistávajícího ve vašem pokoji nebo cirkulárky zpracovávající smrkovou kulatinu pár centimetrů od vašich uší. Dalších přirovnání snad netřeba.
Ještě tři projekty se v rychlosti hodí zmínit a nezapomenout. Trio Innode předvedlo v úterý večer skvělou kombinaci dvou bicích a moogu aneb hluk rytmický i arytmický navzájem dokonale propojovaný a posunující jinak průměrnou debutovou nahrávku Gridshifter, která letos vyšla u labelu Editions Mego, do skvěle vystavěných a gradujících kompozic, oproti desce značně pozměněných a prodloužených, ovšem vždy pro dobro věci.
Ve čtvrtek v hotelu Forum kromě již zmíněného tria King Midas Sound zahrál také Matthew Barnes aka Forest Swords, který naživo dostál kvalit skvělé letošní dlouhohrající prvotiny Engravings a předvedl, jak má vypadat správná one-man show. O něco tanečnější verze skladeb (došlo i na starší tracky z předešlých EPček) s hutnou basou a zakouřenými, pomalými beaty odnesly publikum kamsi do hlubin lesů, kde se po nocích konají okultní rituály. A do třetice ještě jedna trojice, američtí Clipping., kteří během svého vůbec prvního vystoupení na starém kontinentu (odstartovali jím mimochodem evropské miniturné, v rámci kterého zahrají i příští pátek na strahovské Sedmičce!) dostáli pověsti nekompromisních hlukobijců. Kombinaci ultra-noisu a uřvaného rapu dovedli k dokonalosti, a i když doma si je asi nikdy nepustím, naživo je rozhodně chci zažít znovu, protože množství energie, které tohle trio dokáže na pódiu vyprodukovat a následně mrštit do lidí jako ohnivou kouli, je ohromující.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
