Upeč třeba báseň, postav třeba zeď. Architekt, to je renesanční člověk

Moderátorky zjistity, že Anna se ve svých teoretických pracích zabývá nákupními centry. Ptaly se tedy, co ve svých výzkumech zjistila. Přišla na to, že když nákupáky krachují, nahánějí svoje klienty dětskými atrakcemi a výstavami fotografií. Zuzana přispěla svou troškou do mlejna postřehem, že skomírající obchoďáky často prodávají kožichy.

Pak se řeč svedla na poezii a na to, kdy Anna začala psát rýmy. Ivanu zajímalo, jestli se poeta musí opít, aby něco vyplodil, nebo ho musí postihnout záchvat inspirace. Anna tyto domněnky nepotvrdila, ale říkala, že se poezie trochu bojí, protože se pak otevírá větší citlivosti a může to vést až k depresím. Básně překvapivě nepíše husím brkem na ruční papír, ale do mobilu.

Dále se tzv. pochlubila tím, že dopsala román o umělkyni, která se živí jako prodavačka a úplně ji to netěší. Došlo i na dotazy diváků – někdo se Anny ptal, jaká je její oblíbená obkladová hornina. Ona se nemohla rozhodnout, nicméně Ivana hned přispěchala s informací, že má ráda mramor. Zuzana pak taky zmínila růženín, kterým se ale nic moc neobkládá.

Nebyly by to Buchty, kdyby se neprobrala i úplně jiná témata, jako například sebevraždy na veřejných místech, Ivaniny hrátky s bratrem a lampou nebo depresivní nálada.

Pusťte si do uší a hlavně do duše Buchty a třeba si uvědomíte, že domy nejsou jen nutnou střechou nad hlavou.