Úžasná návštěva Granta Harta ve Ztraceném ráji
Zatímco někdejší Hartův spoluhráč z Hüsker Dü Bob Mould se rýpe v minulosti a oživuje svou nevýraznou kapelu Sugar, Grant Hart se dokázal napřáhnout k odvážnému uměleckému gestu. Koncepční dvojalbum, na kterém pracoval řadu let, je inspirováno obří epickou básní Johna Miltona Ztracený ráj ze 17. století – a je to jeho nejlepší počin po Hüsker Dü.
Monstrózní desetisvazková báseň Ztracený ráj Johna Miltona od svého vzniku inspirovala nespočet dalších uměleckých děl literárních, výtvarných, hudebních i filmových. Odkazuje na ni poezie Williama Blakea i komiksová série o Sandmanovi, v hudbě se dočkala operních adaptací, ale svým způsobem dodnes vydatně rezonuje i v metalových kruzích. Posledním přírůstkem do postmoderní miltonovské mozaiky je aktuální dvojalbum The Argument, které představuje minnesotský hudebník Grant Hart. Ten už své zkušenosti s koncepčními dvojalby má – hned dvě (vrcholné Zen Arcade od Hüsker Dü a Last Days of Pompeii jeho pozdější kapely Nova Mob) dokázal co do prodejnosti hned pozlatit.
Na aktuálním ambiciózním projektu pracoval řadu let. Kromě samotné Miltonovy básně se inspiroval i u jejího sci-fi zpracování Williamem Borroughsem. Ačkoli z Miltona málokdy přímo cituje (a jak trochu paradoxně tvrdí, snažil se oprostit od náboženských významů), s texty si vyhrál s neuvěřitelnou pečlivostí. Drží se Miltonova desetislabičného systému, občas rozehrává komplikované rýmy, v titulní písni využívá dva hlasy, jejichž doplňující se fráze jedna na druhou navazují slovem, kterým ta minulá končí.
Podobně maximalistická je hudební složka The Argument. Za pomoci vrstev kytar, kláves, nejrůznějších perkusivních nástrojů, mnohohlasů, ale i samplů od štekotu psů, přes túrování motorky po střelbu samopalu vytváří Hart podmanivé zvukové krajiny. V jednu chvíli sevře posluchači hrdlo takřka hmatatelnou existenciální vypjatostí, aby se vzápětí napřáhl k čistému a uvolněnému popovému šlágru.
Hartův žánrový eklekticismus se tu rozpíná od zpěvné psychedelie 60. let, přes hodně bowieovské sedmdesátky k alt-rocku v duchu Hüsker Dü, občas zabrousí až někam k elektrifikovanému Dylanovi a klidně si střihne i ironické retro swingujících ukulele.
I když jako celek sjednocený konceptem vyžaduje The Argument soustředěný nepřerušovaný poslech (nejlíp s texty po ruce), na každém kroku tu září písničkářské perly, které můžou naprosto klidně fungovat i samostatně. Zatímco někdejší Hartův spoluhráč z Hüsker Dü Bob Mould strávil loňské léto reunionem svých (průměrných) Sugar a obehráváním jejich první desky, Grant Hart svou hudební minulost dokázal přetavit v odvážné gesto namířené kupředu. A ačkoli kouzlo Hüsker Dü spočívalo právě v autorském jiskření mezi těmito dvěma rivaly, The Argument dokládá, kdo z nich má talent, který obstojí ve zkoušce časem.
Grant Hart – The Argument (Domino, 2013)
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
