V-A-R-Y-1

Kdokoli by vystoupil 4.7. na pražské Bílé hoře z tramvaje, všiml by si, že MFF ve Varech začíná. Pražských stopařů tam bylo i se mnou přes deset najednou. Já jsem totiž taky zvolil festivalově-batůžkářskou metodu s bydlením ve stanovém městečku. Po čtvrteční aklimatizaci, spojené s vyzvednutím akreditace, jsem v pátek zhlédl první filmy.

Média slibovala letos méně pochmurný, světlejší ročník. Mantinely tohoto tvrzení jsem objevil hned první den. Strindbergovsky laděný snímek Vážky (režie Marius Holst, Norsko, Švédsko, 2001) uzavřel na bažinatém severu Marii a Eddieho, jejichž pečlivě budovaný klid tam narušil bývalý Eddieho přítel plány ne zcela čistými. Íránský film Sanam (Rafi Pitts, 1999) je natočen zcela v dosavadní íránské filmové poetice pomalého neveselého příběhu s mnoha bezeslovnými dokumentárními záběry. Přidává navíc několik působivých dialogů a nevyhýbá se ani drsnějším záběrům.

A na finský film Joki (Jarmo Lampela, 2001) mě nalákala anotace, tvrdící, že film je o sbírání odvahy na bungee jumping, které odkryje skupině teenagerů ještě jiná dilemata než skočit - neskočit. Nakonec to byl spíš sklad více či méně podařených epizod, prolnutý centrální linií jednoho pokusu o sebevraždu. Bungee jumping s nimi neměl mnoho co do činění.

Chuť vyprávět naprosto klasický příběh vedla Raju Amariovou k natočení filmu Červený satén (Tunisko, Francie, 2002) a Merzaka Allouacheho k natočení Jiného světa (Francie, 2001. Ačkoli se jeden z příběhů pokouší vyprávět o hledání štěstí a životní mízy v tanci a druhý o dramatickém průběhu silné lásky na pozadí alžírského konfliktu, ani jeden nelze považovat za povedený. Zvláště Jiný svět je opravdový paskvil.

Zklamání mi připravil i Korejec Kim Ki Duk, který tu uvedl celou svou retrospektivu. Nápad a snaha syrově podávat fakta se ve filmu Ptačí klec (1998) zvrhává v přemíru patosu. Zmatek, který tento film vyvolal v publiku, způsoboval smích na naprosto vážných místech.

O čekání na dobrý film si ostatně vyprávějí lidé na kolonádě i v hospodách okolo centra, které by bylo festivalem zasaženo, i kdyby nechtělo. "Jéžiš, no já si to nespočítal, vždyť on je festival," zaslechl jsem například při příchodu jednoho štamgasta, který byl zvyklý na poloprázdný lokál. Jinak než natěšení diváci prožívá festival řadový personál, který musí na pokladnách vyslechnout řadu čísel (kódy filmů) a odpovídat: "Není, nemáme, už je pryč, ani omylem, zkuste to ještě hodinu před projekcí." Uvaděčka jedné ranní projekce v hotelu Pupp prohlásila při pohledu na davy studentů čekajících u vchodu na příležitost volného sedadla: "To bude zase maso. Doufám, že se budou chovat slušně." S neslušným chováním jsem se tady ale zatím nesetkal. A slušná se mi zdá i úroveň projekcí, které jsou bez technických vad.

Ze soutěžních filmů jsem zatím viděl ty německojazyčné. Rakouský "Gebirtig" (Lukas Stepanik, Robert Schindel, 2002) vypráví uzlík několika lidských osudů, které byly spoluurčeny nacismem. Záblesky válečných vzpomínek jsou velmi působivé, ale děj jako by se nikam nepohnul. Asi tomu tak mělo být a celý film se stal jen konstatováním nemožnosti účtu s minulostí, maximálně ještě trochu obžalobou poválečné justice. Což je málo. Nikde v Africe (Caroline Link, Německo, 2001) se od tématu 2. světové války, respektive židovské emigrace, jen odpichuje k vyprávění o uvědomění vlastních kořenů jedné rodiny v exotické emigraci v Keni. I když film není v toku děje a ve vývoji postav zcela přehledný, sklidil u publika slyšitelnou pochvalu. Je výpravný a vstřícný k divákovi, takříkajíc svěrákovský.

Favoritem by se pro mě určitě stal, pokud by byl v soutěži, Kauriskmakkiho Muž bez minulosti (fFnsko, 2002). Přijel ale už s oceněním z Cannes. Kaurismakki točil se stejnou ústřední dvojicí jako v Mraky odtáhly (Kati Outinenová, Markku Peltola), ale Muž bez minulosti je podstatně komičtější. Největší divácký nápor po festivalovém víkendu opadne, ale stále je tu s kým a na co se tlačit.

-pokračování příště-