V Proroctví se sváří dobrý bavič se špatným kazatelem

30. červenec 2009

Alex Proyas má pověst talentovaného filmaře. V novém snímku Proroctví se chopil atraktivního katastrofického tématu, které spojuje destrukci světa a mysteriózní motivy. Do jaké míry se tvůrcům podařilo skloubit atraktivní podívanou a metafyzická témata, zkoumá ve své recenzi Vítek Schmarc.

NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI!

Je lidský život pouze nepřetržitým sledem náhod, nebo se vyvíjí dle předurčeného řádu? V roce 1959 skupina studentů ukryla do časové kapsle své vize budoucnosti. Podivínská dívka Lucinda namísto výkresu odevzdala zdánlivě nesmyslný sled čísel. O 50 let později v nich na smrt vyděšený profesor Koestler odhalí prorocký sled všech velkých světových katastrof. Včetně té finální, která lidstvo teprve čeká. Ve frenetickém víru událostí profesor a jeho syn bojují o holý život i odpověď na otázku vyššího řádu lidské existence.

Proroctví se tváří jako nesmírně ambiciózní projekt, který v sobě spojuje prvky mysteriózního thrilleru, katastrofického filmu a metafyzického podobenství. Po většinu stopáže se jedná o dynamický, napínavý a temný snímek, v němž hraje prim citlivá a vizuálně chytlavá režie jednoho z největších talentů současného Hollywoodu - Alexe Proyase. Katastrofické výjevy v jeho podání mají navzdory určité komornosti drásavou sílu a zprostředkovávají lidské utrpení mnohem lépe než většina žánrových souputníků. Mysteriózní výjevy zlověstných postav, které provázejí kroky hlavních hrdinů, připomenou svou sugestivitou nejlepší momenty M. Nighta Shyamalana. Navzdory nízkému rozpočtu se Proroctví bez uzardění vyrovná velkým katastrofickým trhákům a dokáže je díky precizní režii ještě převýšit svou naléhavostí.

00960428.png

Bohužel čím více minuty letí, tím je zřejmější, že scénář látá dohromady až příliš žánrových prvků. Na stále řidší logiku, směšnější motivaci postav a teatrálnější přehrávání herců přichází jako odpověď pokus o metafyzické podobenství Posledního soudu, v němž kromě aut a trosek poletují entity jako osud či boží prozřetelnost. Už tak citelně chatrná zápletka, do té doby omluvitelná pokleslostí žánru, se stává směšnou. Ve finále strhne do víru trapnosti i do té doby jistého režiséra, když mravoučné podobenství Proyas dokresluje pastelovými obrazy ne nepodobnými ilustracím z jehovistických věstníků.

Obsazení Nicholase Cage se z tohoto hlediska jeví jako kapitální přehmat. Těžko si v současném Hollywoodu představit méně šťastného kandidáta na pronášení vět typu: Jak mám zachránit svět? Skrze tklivé psí oči a procítěné přehánění Proroctví zkrátka nelze zcivilnit a dostat zpět na koleje. Ani Cageova herecká kolegyně Rose Byrne se neubrání afektu, a tak paradoxně mnohem dospělejším dojmem působí dětští herci.

00960430.png

Celkový dojem z australského velkofilmu tak nelze označit než jako dvojsečný. Na jedné straně vynikající režijní zpracování velké části snímku, které v poklidu naplňuje a převyšuje nároky kladené na katastrofické podívané, na druhou stranu vratký scénář ještě více rozhoupaný snahou být jiný, hlubší a nezapomenutelný. Divák si tak odnese v hlavě těžko definovatelný guláš špičkových akčních scén a naivních proklamacích o konci světa.
Jistou míru hlouposti lze Proroctví bez uzardění prominout, ale jen do chvíle, kdy se prostoduchá podívaná začne tvářit výhružně jako starozákonní kazatel.

Hodnocení: 65%

autor: Vít Schmarc
Spustit audio