Vánoční fejeton

I já jsem se měl v ten čas radši než obvykle a chtěl jsem si sám sebe pořádně užít. Normálně, mimo Vánoce, člověk na sebe vůbec nemá čas. Hned po jídle jsem vyběhl schody do svého pokojíčku, kde jsem měl rozečtený absolutně vynikající román od Michala Viewegha. Je to knížka, ve které autor vzpomíná na svoje dětství a jinošství a vůbec, jaké to bylo v minulé době.

A tam nahoře, přede dveřmi svého pokojíčku jsem potkal tatínka. Chvěje se mi hlas, když si na to vzpomenu. Tatínek někam strašně spěchal a nevím jestli naschvál, nebo omylem mě postrčil a já jsem spadl z těch schodů. Zlomil jsem si obě ruce a obě nohy a tři žebra. Dole do mě ještě kopnul. Sádra byla bělejší než sníh.

Vánoce v nemocnici jsou, řekl bych, zvláštní. I když někomu to možná nepřijde, zvlášť těm, kteří jsou na to zvyklí. Vánoce v rumunské nemocnici jsou ale stoprocentně zvláštnější. Důvod je jasný, v Rumunsku nejsou Vánoce o Vánocích, ale až někdy později, po Vánocích. A tak to tam přes Vánoce vypadá úplně normálně a nikdo neví, že jsou Vánoce.

Nevím, proč jsme tehdy odjeli na Vánoce do Rumunska, když jsme tam nikdy předtím nebyli. Možná nám chtěl tatínek ukázat, že zatímco my o Vánocích žereme, existují na světě i místa, kde mají lidi hlad, a dokonce ani nevědí o tom, že jsou Vánoce.

Drželi mě v té nemocnici podezřele dlouho. Napřed jsem si myslel, že je to proto, abych tam poznal i ty jejich Vánoce, ale ty jsem ani nezaznamenal, protože jsem byl asi v komatu. Vyoperovali mi totiž slepé střevo. Začalo mě to tam pěkně nudit. Myslíte si, že jsem měl na sebe plno času, ale bylo nás v jedné cele asi třicet osm a všichni skučeli, takže jsem se sám sobě mohl věnovat jen během procházek. Já jsem chodit nemohl, ale oni ano. Román od Michala Viewegha jsem ani nedočetl, zasekl jsem se v poslední kapitole, zato jsem se naučil bezvadně rumunsky. Myslel jsem si, že to zpeněžím, a taky že ano, ale všechny peníze jsem musel utratit, protože jsem nebyl pojištěn.

Já si myslím, že peníze nejsou to nejhlavnější, a ani zdraví. Vždycky o Vánocích si vzpomenu, jak jsem tehdy v tom Rumunsku neměl ani jedno, ani druhé, a přesto jsem neztratil lidskou důstojnost, i když mrzlo. Když mrzne, projeví se, kdo má lidskou důstojnost a kdo ne, a to je bezpochyby hlavní poselství Vánoc.