Vítkovice: Na procházce po fabrice
Personální ředitelka Vítkovic Jana Gutierrez Chvalkovská mě protáhla halou těžké mechaniky během večerní směny. Viděla jsem obráběcí stroje – frézy, viděla jsem i soustruhy. Modlila jsem se, ať nezakopnu, jelikož tak se mezi několikatunovými výrobky kupodivu stává nejvíce zranění. Na zemi se válely špony, které se blýskaly a klidně bych je využila jako šperk.
Podle mě jedna z největších věcí, které se tu dělají, je támhleto. Používá se to do nějakého lisu a má to asi 200 tun. Je to náročné na manipulaci, protože se musí zvedat dvěma spřaženými jeřáby. A tohle je kolotočový stroj, to znamená, že to běží pořád. Portálová fréza se to jmenuje. Ty potřebuješ tu věc obroubit tak, aby byla lesklá jako támhleta. Jak dlouho to trvá? Asi 14 dní.
Pak potkáváme mistra. „Ve Vítkovicích dělám asi 42 let a tady ve třistasedmdesátce dělám 15 let. Přišel jsem z dolní oblasti, byli jsme sem přesunuti v roce 1999. Dělám mistra na prvním úseku. Na každé směně máme přibližně kolem dvaceti zaměstnanců, kteří pracují na různých obráběcích strojích, soustruhy, frézy, karusely, brusky. Musím se o ty lidi během ranní, odpolední nebo noční služby postarat. Jednak co se týče bezpečnosti práce, aby nějakou práci měli a samozřejmě aby ji kvalitně odvedli,“ říká.
Ptám se Jany, zda tu pracují hlavně Ostraváci. „Ne, z celého okolí. Třinec, Havířov, Frýdek-Místek, Opava, Karviná. Na rozdíl od Prahy, kde všichni, co znáš, jsou z Prahy nebo z blízka a tady je rádius, ze kterého lidi dojíždí, třeba 50 km. Mají barák v Karviné a každý den jezdí 30 kiláků do Ostravy za prací,“ odpovídá a její slova potvrzuje soustružník, který ve fabrice pracuje už 41 let. „Postavil jsem si barák ve Staříčí, takže dojíždím na kole. Dvacet kilometrů, tisíc ročně najezdím,“ počítá si nahlas.
Zatím jsme narazily na zaměstnance, kteří jsou ve Vítkovicích několik desítek let, ale zajímá mě taky, jak je to s mladou generací. „Spolupracujeme s absolventy z Vysoké školy báňské a potom z naší vlastní vítkovické Střední průmyslové školy. Z ní přicházejí mladí lidé s maturitou nebo výučními listy. K opravdu zodpovědné práci se dostanou třeba za pět let. Děcka sem chodí na praxi, ale někdy ani lidi, kteří tady pracují dvacet let, tak neumí odlitek pořádně zmanipulovat,“ vysvětluje Jana.
Minuly jsme jeřáb, který řídila žena, a dovídám se, že je to vlastně častý jev. „Je to míň těžká, ale zato hůř placená práce. Takže chlap, když může, tak dělá těžší práce, za které si víc vydělá.“
Vzpomněla jsem si na komunistickou poezii:
Chtěla bych být, mámo, jeřábnicí,
chodila bych hrdě po ulici,
na píšťalku pískneš, soudruhu,
přivezu ti všechno k soustruhu.
Ale Jana mě vyvede z omylu, historickou souvislost na Ostravsku, kde je práce pomálu, hledat prostě nemám.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
