Vladimír Nabokov - Čaroděj
Nově se na pultech knihkupectví objevuje nenápadná útlá próza Čaroděj. Jedná se o dílko Vladimíra Nabokova, které je českým čtenářům jen málo známé - v porovnání s jeho slavnou prózou Lolita, která se dočkala i několika filmových zpracování. Nicméně i Čaroděj bude pro milovníky trochu kontroverzní moderní literatury vítanou chuťovkou, zvlášť když je okořeněná pro Nabokova typickou vzletnou básnickou formou.
NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU REPORTÁŽ!
Čaroděj je napsán brilantním jazykem, kde je převážná většina popisů deviantních sexuálních choutek nahrazena vkusnou metaforou. Hrdina je muž, intelektuál, který se sice zmítá ve vlastním duševním zmatku, ale tyto své zvrácené touhy si dokáže racionálně vysvětlit.
Ani on, ani jeho dvanáctiletý idol nemají jména, což tak trochu napovídá autorovu záměru neutralizovat téma vzhledem k době, zdůraznit jeho aktuálnost od starověku po moderní svět. Stejně jako u Humberta z Lolity slouží čarodějova deviace jako prostředek protestu proti pokrytectví dnešního světa.
K objektu své touhy se pan - řekněme X - snaží dostat lstí přes nemocnou matku, se kterou se ožení. Tak může být dívce nablízku. Svou vyženěnou dceru a potenciální milenku si po matčině smrti odváží. Během noci, na kterou tak dlouho čekal, pak dochází - jak jinak - k nečekanému rozuzlení.
Muž vidí krásu jen jako něco nepomíjivého, až kamenného. Ve dvanácti letech je proto dívka ztělesněním erotičnosti, naproti tomu starší ženy jsou odpudivé příšery. Pan X se živí jako odhadce drahých kamenů, s čímž souvisí i jeho posedlost neměnnou krásou.
"Zdaleka mě nepřitahuje kdejaká školačka - na šedé ranní ulici jsou jich spousty; oplácaných i hubeňoučkých, s korálky uhříků nebo v brýlích - takové mě v milostném smyslu zajímají asi tak jako někoho jiného otylá známá. Každopádně, odhlédnuto od jakýchkoli zvláštních pocitů, je mně prostě dobře se všemi dětmi - vím, že bych byl vroucně milujícím otcem v běžném smyslu slova - a dodnes nedokážu posoudit, jedná-li se o přirozený doplněk nebo ďábelský rozpor."
Znalci Lolity se pravděpodobně budou jen stěží odpoutávat od náhledu na Valšebnika - Čaroděje její optikou, svádí k tomu už samotné téma. Přesto je jasné, že kvalitativně se jí minimálně vyrovná. Překladatel Pavel Dominik dostal za Lolitu cenu Josefa Jungmanna, nejvyšší možné tuzemské ocenění za překlad, přesto se rozhodl po dvanácti letech svou verzi zrevidovat. Od té doby totiž přeložil několik dalších Nabokovových děl a je podle něj nutné posuzovat používané metafory a motivy v kontextu celého autorova díla. Pavel Dominik je podepsán samozřejmě i pod Čarodějem. O něm soudí, že za slavnějším předchůdcem skutečně nezaostává.
Cesta Čaroděje na svět byla víc než složitá. Autor ji popisuje ve dvou poznámkách před samotným textem.
"Nebyl jsem však s výsledným tvarem spokojen a povídku jsem zničil krátce po svém příjezdu do Ameriky roku 1940." Ve druhé poznámce už popisuje skoro zázračné objevení jejího jediného exempláře o devatenáct let později. Také trochu neskromně dodává, že se jedná o "ukázku skvělé ruské prózy, přesné a průzračné". Nutno ale uznat, že má skutečně pravdu.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
