Vrátka z bambusu: Bitva proti Murakamimu

U nás se tento obrázek, pocházející z blogu mladé milovnice knih paperbackgirl.com, objevil naposledy na serveru literarni.cz. V rubrice Ediční výhled totiž Richard Olehla připomínal, že na podzim vyjde další Murakamiho bestseller, obří román 1Q84.

Naproti tomu vydání sbírky próz japonských spisovatelů 20. století Vrátka z bambusu dopředu nikdo neohlašoval, natožpak aby ho doprovázel humornými obrázky. Vrátka jako by stála přesně na druhém konci japonské literatury.

Antologii, kterou vydalo Sdružení Kontinenty, připravila japanistka, překladatelka a autorka Vlasta Winkelhöferová. V předmluvě vysvětluje, že základní myšlenkou knihy bylo představit čtenářům japonské autory z první poloviny 20. století, kteří ještě nikdy nebyli přeloženi do češtiny. Dodává, že pravděpodobně také nikdy přeloženi a tiskem vydáni nebudou. Winkelhöferová tak na sebe v podstatě vzala nesnadný úkol zachránit celou jednu etapu japonské literatury. Je celkem logické, že knihu s devíti ukázkami opatřila autorskými medailonky, terminologickým slovníčkem i výbornou předmluvou.

Také díky ní si čtenář uvědomí, jak často jsou jednotlivé ukázky propojeny stejnými tématy, ať už je to plicní choroba (Japonsko bylo zasaženo epidemií tuberkulózy), těžká sociální situace, nebo nerovné vztahy mezi mužem a ženou. Právě nerovnoprávnost mezi pohlavími je tu vidět v tolika podobách, až mrazí. Zároveň si Winkelhöferová zaslouží pochvalu za to, v jak velké míře její antologie pomáhá přinést nové světlo na motivy v japonské kultuře, které by pro západního čtenáře mohly být jinak nepochopitelné. Kromě problematiky genderu v tomto ohledu opravdu vyniká „Otcova smrt“ Masao Kumeho, která nabízí kritický pohled na tolik známý fenomén sebevražd v Japonsku.

Pro někoho může být zajímavý i často se objevující motiv psaní, který Winkelhöferová nezmiňuje, ale začínající spisovatel si ho jistě všimne. Do konkurenčního prostředí mezi absolventy škol psaní zavede fiktivní „Deník bezejmenného spisovatele“ Kana Kikučiho, jeho autentickou verzi zastupuje Tabukoku Išikawa a „Deník psaný latinkou“. Bezkonkurenčně nejhezčím textem v celé knize je poslední „Slaměný klobouk“, milostný příběh, jehož poetika by nadchla spoustu čtenářů dosud zvyklých třeba jen na Murakamiho melancholicky spletené vztahy.

Japonsko - hrací terminály|foto: Jiří Mára

Je proto velká škoda, že právě takoví čtenáři se k Vrátkám z bambusu nejspíš nikdy nedostanou. Jako by si antologie kladla za cíl co nejsnadněji odradit kohokoli zvnějšku. Velmi efektivní past na nejapanisty je například úvodní zařazení ukázky Tósona Šimazakiho „Před svítáním“. Čtyřicetistránková kronika o otevření Japonska světu a vstoupení do své moderní éry je dlouhá, nudná a zbytečná. I bez ní čtenář pochopí kontext zbylých osmi zábavnějších textů, ke kterým se ale nedostane, protože po patnácti stránkách plahočení se v naprosto neznámých místních jménech knihu odloží. Vrátkám navíc nepomáhá ani podivná obálka, která zaujme maximálně fanoušky domácího pěstování konopí.

Vypadá to, jako by se japonská literatura u nás rozdělila na dvě frakce – milovníky současné tvorby a milovníky tvorby ostatní: a hlavně se tomu druhému vyhnout obloukem. Je to dost kontraproduktivní. Vrátka z bambusu by si zasloužila více pozornosti, ale sama se o ni připravují. Nejspíše zapadnou v regálech malých knihkupectví jako vysokoškolská učebnice pro studenty oboru japanistika. Není přitom pravda, že ve velkých obchodech najdete jen Murakamiho. Jednou z mála výjimek v tomhle boji je Kodžiki, kronika dávného Japonska – kniha tak krásně vyvedená, že vypadá snadněji než celá Vrátka z bambusu.

Vrátka z bambusu – sbírka próz japonských spisovatelů 20. století
připravila Vlasta Winkelhöferová
2012, Sdružení Kontinenty