White Hills: kýbl hvězdného prachu a meteoritů
Newyorský label Thrill Jockey, který pod svými křídly sdružuje tak různorodé umělce, jako jsou Daniel Higgs, Boredoms, Radian nebo Pontiak, letos vydal i eponymní album space-rockových White Hills. Jejich spřízněnce Oneida z našeho éteru i z vystoupení na loňském Creepy Teepee znáte docela dobře.
Ačkoli aktuální album newyorských vrstvičů White Hills nese stejný název jako kapela sama, zdaleka nejde o jejich debut, jak je u eponymek obvyklejší. Předcházelo mu už několik studiových počinů, řada limitovaných (a vesměs beznadějně vyprodaných) výpalků a stejně dlouhá lajna kooperací. Já klidně přiznávám, že jsem neslyšel ani jedno z toho. O desku White Hills už jsem na různých blozích virtuálně zakopnul několikrát, ale do ruky mi padla až teď. Takže předesílám, že k ní budu přistupovat naprosto izolovaně. Ostatně proč ne.
Od prvních tónů se na mysl vkrádají rovněž newyorští Oneida. Není to žádná náhoda, kromě toho, že za bicími na White Hills sedí Kid Millions z Oneidy, album bylo taky natočeno během tří dnů loni v létě v brooklynském studiu Ocropolis, které patří Oneidě. Nicméně White Hills má oproti loňské oneidovské tříalbové kládě Rated O výrazně jasnější kontury, hlavně ve skladbách postavených na mohutném riffu, jako jako jsou úvodní Dead nebo Three Quarters. Ať už jde o drtivý kytarový špalek Davea W., nebo o pulzující basový motiv Ego Sensationa, tohle jsou místa, kde hypnotická repetice nejsnáz strhne posluchače do víru ve svém středu.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Oneida: Rated OK, ani o bod víc
Na druhé straně White Hills vyvažují hutné masomlejnové pasáže abstraktnějšími, ambientnějšími plochami, jako v rozmazané, psychedelické Counting Sevens nebo předposlední šestiminutové ruchovce Glacial. Je otázka, zda jsou tyhle stopáže v rámci alba únosné. Taky vás kdysi tak štvaly ty dlouhatánské vycpávky na třetí desce The Mars Volta?
Pak je tu ještě třetí poloha, kterou představují dvě skoro čtvrthodinové kompozice Let the Right One In a Polvere Di Stelle. V nich se White Hills postupně prokousávají vrstvami a vrstvami zvuku, aby se ze skladeb někde v jejich polovině vyloupl jakýsi tvar, který se ale o chvíli později stejně rozpustí v lučavkovitém zvukovém nálevu. V těchhle místech White Hills nejvíc hrozí space-rocková nemoc z povolání, které třeba Oneida podléhají často - totiž bezbřehé jamování beze smyslu a konce. Umím si představit, že pro muzikanty popíjející ve studiu sirup proti kašli je to asi zábava, ale upřímně - co je nám po tom?
White Hills (stejně jako mnoho dalších) je deska rozkročená mezi vzýváním zvukového odkazu minulosti, hlavně šedesátých a sedmdesátých let, a decentní snahou o přesah do hudební současnosti. Opus magnum to podle mě není, ale pokud rádi brouzdáte stratosférou a nevadí vám sem tam ostřejší hrana, může vám tenhle kýbl hvězdného prachu a meteoritů docela dobře sednout.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
