Zadním traktem města: V názvech pražských zastávek MHD se skrývá tajný jazyk i osobní příběhy

„Byl jsem požehnán toulavou povahou, foťákem a spoustou volného času,“ vysvětluje svůj podivínský dopravní blog mladý Newyorčan, který se rozhodl samotu a nudu v cizím městě zahnat ambiciózním projektem se spoustou výhod. Fotit zastávky v Praze znamená pořád chodit ven, neustále poznávat město – od centra až po opuštěná předměstí, na která by se člověk jinak nikdy nevydal. A názvy zastávek se podle něj dají číst jako nenápadné indicie k luštění místní historie.

Příští zastávka: hřbitov

„Jsem rád, že se scházíme na Žižkově, kde jsou skoro všechny ulice a zastávky pojmenované po husitských osobnostech nebo historicky důležitých místech. Člověk vidí silnou snahu zaznamenat v ulicích důležité místo z dějin,“ vysvětluje Tabachnick. Zatímco na nás z Vítkova shlíží Jan Žižka, autobusy a tramvaje koktají Lipanská, Biskupcova, Želivského. O historii ale nikdo z cestujících dávno nepřemýšlí. Kousek od nás křičí jedna z nejšpinavějších a nejrušnějších ulic v Praze, Koněvova. Je pojmenovaná po sovětském maršálovi osvoboditeli. „Myslím, že v místních názvech můžeš číst nejen historii, ale i její ideologický odstín. Člověk má docela dobrou představu o tom, jak různí lidé za různých režimů chtěli, aby Praha vypadala. Ne vždy ty názvy opravdu odpovídají tomu, jaká Praha je, ale i v tom napětí je něco hodně zajímavého.“

Zastávka Zamenhofova|foto: archiv Guye Tabachnicka

Blížíme se ke Guyově oblíbené zastávce Mezi hřbitovy. „V Americe se tématu hřbitovů a smrti docela vyhýbáme,“ myslí si Tabachnick a chvíli poté mluví o zastávce, kde se zase člověk snadno dojme. Madlina stojí na Praze 9 a je pojmenovaná podle zaměstnankyně Dopravního podniku. Magdaléna H. byla dlouholetou vedoucí na oddělení jízdních řádů. Poctu jí tu od roku 1984 skládaly noční autobusy, teď už tu můžete vystoupit i přes den. 

Poutní místa mezi skladišti

Tabachnickův katalog stanic veřejné dopravy působí jako freska oslavující městskou každodennost, která upírá pohled na místa, kterých si běžně nevšimneme. Vůbec nejhezčí jsou zastávky na koncích Prahy. Tam, kde komisím pověřeným výběrem názvů trochu dochází představivost. Autobusy tu staví jednou za den a nikdo nevystupuje bez důvodu. Tabachnick sem jezdil rád. Všímal si totiž, jak často tu Praha vytváří zvláštní urbánní letokruhy – dá se z nich číst panelstory socialistického realismu, je zde zaznamenána těžká industrializace, ale i dávný romantismus. Skladiště, sídlištní ghetta a výpadovky se tu míchají se starou zástavbou, mezi satelitními domky se občas objeví zastávka Boží muka. „Čas od času jsem na ně narazil a měl strašnou radost, že vidím pozůstatek něčeho tak starého,“ říká Guy a naráží na dobu, kdy místo příměstských autobusů lidi chodili po poutních cestách.

Poslechněte si další díl z cyklu Zadním traktem města, který vás donutí znovu se zaposlouchat do zdánlivě obyčejných staničních hlášeních.

Guy Tabachnick|foto: Jonáš Zbořil