Zohýbané fejetony: Neduživá doba

Uvnitř blázinec, v hlavě už prázdno, venku super počasí, denní rytmus se scvrkl na ranní šero a večerní soumrak. Skvělá kombinace pro psychiatrickou diagnózu. Musím ven. Ne k televizi, ne do fitka, ven!

Po pátém odmítnutí vyjet kamsi s kýmsi na víkend s batohem mě zachvátila panika: Jiřina vydělává na splátky (už několik let), Andula má alergii na pyly (od malička), Venouš je workoholik (od té doby, co mu naznačili povýšení), Petra nechce přijít o stodvacátý díl seriálu, Jindra na to už nemá společenské postavení. Jsem snad mimo? Co se děje? Kde je život? Proč už nepotřebují cítit vlhko, slyšet vítr, vidět kameny, vnímat jak se krajina kutálí časem, nabrat nové myšlenky, silné pocity, zbavit se kalu? Prostě cítit bytí.

Z nějakého mě nepochopitelného důvodu se lidé kolem mě domnívají, že světu vládne spolehlivý řád a v jeho základu se nachází zaručený a neotřesitelný smysl. Chápu to, že člověk potřebuje ve svém životě vodítko, oporu, jsem však toho mínění, že je to domněnka trochu chabá. Jakoby si člověk – nositel rozvoje a vzestupu nevšiml celkového zplanění a zpovrchnění života. Jakoby věřil v nepřetržitý pokrok, který ho dovede k ráji na zemi (k ráji?…paradoxně náboženství je pokrokem zasaženo nejméně, ne-li vůbec). V zájmu dosažení a zachování vysoké existenční úrovně je tak mnoho lidí často zvědavých jen na výši svého konta či na manželku někoho velmi vlivného.

Sloužíce pokroku, ve snaze zajistit si obživu, pohodlí a bezpečí, často směřujeme tomu, že děláme rozhodnutí ne vlastní, ale pod tlakem okolí. Pokud se spokojíme s tím, co se objeví, a nesnažíme se prosadit vlastní cíle, nejspíš zjistíme, že náš život není založený na svobodně vybraných hodnotách.

Pokrok sám o sobě je záležitost hodná podivu. Sama příroda je patrně vzhledem k vývoji života na Zemi nepokrokovější, pokud to tak lze říci, neboť v souvislosti s podrobně prozkoumaným biologickým vývojem jde jen o pouhou základní jednotku. Imponující je pokrok technický, méně už pokrok morální (někdo jej dokonce může považovat za nejapný žert – viz například zločiny 20. století). Patrně všichni si důsledky pokroku uvědomujeme, jak vidno výše, minimálně v té materiální rovině. To, že nás i stravují, si však raději nepřipouštíme. Pravda, je snazší žít v idealizovaných touhách, než ve zdrcujících obavách. A tak se setrvačností přesouváme z klece do klece a pomalu likvidujeme sama sebe.
Připouštím, že v poměrech, ve kterých obvykle jsme, je obtížné dosáhnout rovnováhy. Přičemž tento stav nemusí být nutně vyměřeným středem mezi dvěma extrémy. Stačí jen dovolit, aby se nás zmocnil vnitřní klid, ostatní přijde samo. Existuje jistý druh chápání, který je v současné společnosti už málo běžný. Je to něco jako zlomek vteřiny trvající přestávka při každém úderu srdce. Byty, auta a kanceláře jsou tou přestávkou, oživení smyslů bez civilizační podpory tím úderem.

Život je pro myslícího člověka proměnlivou látkou, přesto je nezřídka spřádán z neproměnlivé skutečnosti každodenních rituálů „přežití“. Jinak řečeno: vím, že bych měl, ale to máš za A)…za B)…atd. Sami sobě podsouváme důvody, proč to a ono neudělat. V tom lomozu pokrokových výdobytků si ani nevšimneme, že naše srdce tluče čím dál slaběji.

Je však možné se vyburcovat a podívat se sám na sebe novýma očima. Každé ráno může být novou příležitostí nebýt jen ozvěnou ustálených návyků. Jenom si musíme najít čas na tu malou přestávku a jenom být.

Autorka je redaktorkou serveru Outdoorguide (www.outdoorguide.cz)