Zuřivá verbální žranice Kapitána Dema

19. září 2012
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02722528.jpeg

Dělat kvalitní, myslím tím opravdu kvalitní legraci je jedna z nejtěžších disciplín. To vám potvrdí každý divadelník a to samé se dá říci i o muzice, která si dala za cíl primárně pobavit.

Domácí workoholik Jiří Burian, dříve předák Southpaw, dnes lídr Republic of Two, Ghostmother a šikovný producent, který pomáhá s produkcí desek svému otci Janovi nebo třeba Natálii Kocábové, s tím cílem založil projekt Kapitán Demo a tak dlouho ho testoval samostatnými singly a živými koncerty, až z původní srandy vyšlo regulérní album. Dostalo název Demolice.

O existenci projektu, ve kterém se nafouknutý Gregory s nezdolným apetitem vrhnul do hájemství hip hopu, víme nejméně čtyři roky. „Mám pocit, že na český scéně chybí humor, že se všichni berou hrozně vážně,“ prohlásil v jednom z prvních rozhovorů Gregory. „Tak jsem vymyslel postavu Kapitána Dema, která vzhledem k tomu, že je zcela negativní, si může dovolit v podstatě cokoliv.“ To je dobrá charakteristika, kterou letošní debut Demolice naplňuje v dobrém i zlém.

Co debutu Kapitána Dema rozhodně nechybí, je dobrý hudební doprovod všech hovadin, kterých se na albu dočkáme. Pokud pomineme infantilní desetiminutové čekání v Intru, které každý soudný člověk prokoukne chvíli po poslední slabice stylově siláckého proslovu, pak na nás zaútočí opravdu plnotučné beaty, za které by se nemusela stydět žádná domácí žánrová hvězda. Dokonce i závěrečný dubstep Mám v glitchi by se na žánrovém večírku neztratil. Pak se ale musíme zaměřit na to, co je středobodem celého Demova snažení – na jeho verbální „poselství“. To je pochopitelně plné názorů na to nejdůležitější v životě člověka – dozvíme se, co si Kapitán myslí o uživatelích Facebooku, domácí hudební scéně, nositelkách umělého poprsí nebo modrých parkovacích zónách v Praze.

Bylo by naivní si myslet, že Kapitán Demo bude své posluchače šetřit. Sprostá slova, nekorektní názory, to je součást jeho slovníku, který je křivým zrcadlem především hiphopového vidění světa. Ale Kapitán vedle toho pálí na všechny strany: do svých kolegů z hudební branže, do zlaté mládeže, na své si přijdou světáčtí podnikatelé i „zoufalé manželky“.

02722529.jpeg

Pokud se drží samotného tématu a rapuje ostošest, pak je nutno uznat, že se dobře strefuje do nešvarů dneška a posluchač se může dobře bavit. Když ale v kousku Rokeřina – těžká dřina náhle Kapitán zanotuje lidovku Běží liška k táboru, je to nenápadný signál, že deska se překlápí ve své druhé polovině do nové polohy. Polohy, která zřejmě měla být naplněna absurdním humorem monthypythonovského ražení, místo toho ale často šlape v nevábných končinách, které na studiové desce dle mého názoru své opodstatnění nemají. Ani samplová rošáda Dr. Jako & Mr. Tááák, zřejmě variace na Zpívánky České sody, ani „komunální“ obhajoba Smrdíš by mně zřejmě nevadila v živém provedení. Rozetřená na CD disku ale v mých očích ztrácí svou plánovanou třaskavost. Místo toho mohl Gregogy na desku pustit štěpnou, legendární Manžele připomínající Kamkoliv ať běžíš, bude s tebou Ježíš.

Takže jak nakonec Demolice dopadla? Rozhodně není průšvihem, kterému by se člověk smál z jiného důvodu, než Kapitán Demo předpokládal. Několik štěpných veršů má šanci zlidovět (současnou realitu českých festivalů shrnuje do veršů géčko, céčko nebo áčko / samej pivní rock a skáčko a priority mediálního klienta pak trefně shrnuje rým až bude billboardů celá obloha / pak budu mít času na Boha), přesto v porovnání s velmi uvěřitelnými Čokovoko vychází obézní Gregory poražený na body.

Asi z toho důvodu, že jeho Kapitán Demo je více průhledný kalkul, hra se slovíčky a populárními tématy, zatímco u dívčí dvojice se nezbavíte pocitu, že to holky asi takhle mají doopravdy. A taky proto, že nakonec autor správně nerozřadil, co bude fungovat pouze naživo a co má sílu v dobrém zaujmout i při domácím poslechu.

Kapitán Demo – Demolice (Indies MG, 2012)

autor: Pavel Zelinka
Spustit audio