1000 věcí, co vycházejí knižně

Aktuálně si kritická dvojice za své dennodenní snažení vysloužila ocenění Křišťálová lupa v kategorii, do níž zároveň vlastně nepatří – One (Wo)Man Show. Začátkem listopadu vyšla první dvoustovka z plánované tisícovky jedovatých komentářů knižně.

Ačkoli přísluším ke generaci, která s mateřským mlékem saje jedničky a nuly ze Slavné Světové Sítě, vlastně jen jednou nohou a ve srovnání s přibližnými vrstevníky ještě dost opatrnicky, blog 1000 věcí, co mě serou sleduju prakticky od začátku. Napřed nejspíš proto, že se maličko znám s Achjovkou a že mě nás společný (neříká se teď sdílený?) kamarád upozornil na z půlky její hejtovací blogýsek, později prostě proto, že mě tento rychle začal bavit. Vybavuju si i taková dopoledne, kdy jsem po pár dnech internetové abstinence prosvištěl zpravodajské servery a hned poté začal dohánět uniklé hejty. Kombinace dvou neotřelých hlasů, které s vtipem spíš větším než menším glosují každodenní drobné i větší vopruzy, minimálně v počátku působila svěže a zábavně. Kladně jsem hodnotil i jazykovou hravost, která se neštítí přiznat – a užít si – masivní vliv globálně přítomné angličtiny (týká se hlavně Achjo Bitch). Je přirozené, že u čehokoli, co vzniká pětkrát do týdne, podléhá dedlajnům a střídají se u toho dva lidi, není možné udržet laťku kvality stoprocentně na nejvyšším bodě, ale výkyvů směrem k verbálnímu vatelínu není tolik.

Když mi teď na stole přistál recenzní výtisk nezaměnitelného názvu, docela jsem poulil bulvy – oni to vydávají knižně? A proč? No dobře, sem s tím. Odnesl jsem si bichli do své striktně analogové, oflajn domácnosti, kde mi spojení se zbytkem světa obstarává pouze BBC World Service nebo pohled z balkónu na ulici, poslušen návodu tvůrců ji umístil na hromadu časopisů na toaletě a v nepravidelných intervalech začal znovu pročítat.

A znovu jsem si uvědomil, že z dvojice pisálků je tím vtipnějším (ve vší úctě, milá Achjo Bitch, k tvým skvělým momentům) Attila. Jeho hejty jsou psané suverénní rukou zkušeného frkálisty a sympatickou optiku obtloustlého kavárenského intelektuála a salónního svůdce žen, kterému už dávno odzvonila třicítka, občas kalí pouze jeho zvichřené ego, nárazově se vzpouzející kontrole. Taky mi znovu došlo, že té angličtiny je zkraje kapánek moc a vůbec že to, co snese virtuální prostor blogu, nemusí vždycky na papíře šlapat stejně dobře. Nejde přitom jen o to, že odpadají komentáře čtenářů (z většího ostatně v duchu: jé, to mi mluvíš z duše, tohle se mi děje pořád!) a nadstavba různých prolinků a ilustračních fotek a podobně. Není totiž nic staršího než včerejší hejt, respektive příspěvek na aktuální téma, který v knize vydané o půl roku později mezi nadčasovkami zavání jako ryba a host třetí den dohromady.

V těsném sledu se mi pak vybavily úspěšné české blogy, které svého času psali (a v jisté formě stále píší) třeba D-Fens nebo Ostravak. I jejich komentáře vycházely knižně, pravděpodobně se slušným úspěchem, ale i u nich to byla známka pragmatického využití dočasné popularity, která časem opadla jako každá vlna. Je otázka, jestli tahle tržní podnikavost blogu, jako je 1000 věcí..., sluší. Podle mého ne – ačkoli pochopitelně ze srdce přeju AB i A,BB nějakou tu kačku k dobru. Řekl bych, že by se měli držet svého hejtovacího online kopyta a předvánoční knižní trh přenechat uslintaným vzpomínkám pánů herců a opsaným kuchařkám.

Závěrem malá douška:
Dear haters, i když je jí někdy dost, vaše angličtina je evidentně nadprůměrná. Potud ryspekt. Ovšem váš „Unlike ve světě plném Likes" na zadní straně obalu knihy (a taky v anotacích k ní a v sekci O nás na blogu) do nebes volá po opravě. Chápu ohlupující vliv facebookštiny, ale tohle špatně použité odlíbení je narozdíl od většiny vašich komentářů pěkný fejl.