Absolutní pravda Emira Kusturici

Vydání jeho biografické knihy Kde jsem v tom příběhu já se jistě sveze na bouřlivé vlně debat, kterou vzedmul už režisérův opus magnum Underground a ještě vybičoval pochybný glorifikační dokument Maradona. I zde totiž Kusturica naplno popouští stavidla svéhlavé výřečnosti a komentuje lví podíl Západu na balkánské válečné tragédii i nutnost čelit destruktivnímu vlivu liberálního kapitalismu na kulturní statky. A jako obvykle je jeho myšlení plné afektu, zkreslování, banalizace a dráždivé vulgarizace témat závažných a mnohem komplexnějších, než Kusturicův radikální pohled připouští.

Bylo by však krajně nešťastné knihu zatratit jen proto, že především v závěrečné třetině sklouzává k pouťovému moralizování a velkohubým filozofickým redukcím. Emir Kusturica nenapsal angažovaný pamflet nebo suchou sebe-obhajobu, v níž by vztekle účtoval se světem. Naopak živě, čtivě a rytmicky stylizované kapitoly otevírají náhled do režisérovy identity, v níž se, jak sám opakovaně zdůrazňuje, „pere Hercegovec s člověkem“. Valná většina textu spíše než faktografickou biografii nabízí barvitý a humorný pohled do filmařova rodinného zázemí, v němž se od dětství střetávají různé světy Balkánu – svět ulice a svět vysoké politiky, světy vymezené tradicí kulturní, náboženskou i etnickou.

Sám Kusturica vnímá sebe i své blízké jako jakési „zdravé jádro“, poetický kolektiv výstředníků, pijanů, raubířů a dobrosrdečných lidí, pro něž jsou určující jiné hodnoty než národ či víra. Sarajevské předměstí Podgorica líčí jako živelné mraveniště svérázných příběhů a charakterů, které sice věčně podléhají náhlým vášním, ale jsou schopné koexistovat bez ohledu na vzájemné rozdíly. Právě z tohoto panoptika vychází Kusturicův styl literární i filmařský, kterému finální tvář vtisklo studium na pražské FAMU a první setkání s Felliniho Amarcordem.

Kde jsem v tom příběhu já je tak z převážné části neobyčejně svěží autobiografickou prózou, v níž režisér popisuje kořeny vlastní identity a líčí intimní rodinný příběh – přičemž už volbou historek, charakterů a témat poskytuje čtenáři dostatečný prostor k zaujetí vlastního kritického názoru. Přesvědčivost pramení z tradičních kusturicovských předností – živého jazyka, jadrného humoru, neotřelé schopnosti ve zkratce líčit charaktery z periferie i ze schopnosti propojit smysluplně svět velké historie s malými příběhy. Emir Kusturica nejen jako filmař stojí mezi předměstím a nomenklaturou, je to neurvalý i duchaplný glosátor přesvědčený o vlastní pravdě. A dokud stojíme na rovině osobní historie a pitoreskních příhod „chuligána z okraje“, tento autorský přístup funguje výtečně.

Emir Kusturica – Kde jsem v tom příběhu já |foto: freytag & berndt

Jakmile se však přehoupneme k problematice války na Balkáně, vyvře na povrch ideologická vyhrocenost textu. Konflikt Srbů, Chorvatů a Bosňanů je pro Kusturicu dílem odvěké povahy regionu, která je zneužita ve hře velmocí. Emirova nenávist k Americe vede k manipulativnímu zneužívání skutečných osob (mj. Johnnyho Deppa, Alii Itzetbegoviče) v příběhu o spiknutí tupců a imperialistických štváčů proti obyčejným Balkáncům, kteří válku odmítají. Na jistě pochybnou mediální propagandu 90. let, která označovala Srby za původce všeho zla, reaguje autor spíše jen obracením znamének – z pachatelů se stávají záludně vyprovokované oběti. Kusturica nerozhodně osciluje mezi prezentací sebe sama jako neprávem napadaného svědomí regionu, prostořekého potomka jugoslávských partyzánů a sebeironickou maškarou „politického idiota“, který i v momentech zjevných přešlapů stojí za svým s patosem chlapské vážnosti a neústupnosti. Autor tedy do svého osudu promítá alternativní verzi vyprávění o velkém jugoslávském krveprolití a je jen na čtenáři, aby tuto stylizaci dekonstruoval a zaujal k ní postoj. Aby posoudil, kde je v tom příběhu on.

Nakonec tu tedy neběží ani tak o „dějinnou“ balkánskou tragédii, onen nepřehledný slepenec mýtů, schémat a zjednodušení, ale spíše o tragédii člověka, který hledá sebe sama ve spleti dějin. A v případě Emira Kusturicy chce mít pravdu, ne onu bergmanovskou „osobní pravdu, nebo tříčtvrteční pravdu, či vůbec žádnou pravdu, jen když má platnost pro mne samotného“, ale pravdu totální a všeobsáhlou. Na autorovu otázku tak můžeme odpovědět snadno: všude. A nadále svádět podnětný souboj s tímto prostořekým a neobyčejně múzickým živlem evropského filmu.

Hodnocení: 60%

Emir Kusturica: Kde jsem v tom příběhu já?
Přel.: Stanislava Sýkorová. Praha: freytag & berndt, 2012. 285 stran.