Adopce na dálku

19. leden 2014

Jaký smysl mají adopce na dálku? Je vzdělání, které děti díky finanční podpoře sponzorů získají, dobrou výbavou do života v Indii, Africe, či Bělorusku? Mají to v těchto zemích těžší dívky, nebo chlapci? A kdo jsou lidé, kteří dětem posílají peníze?

Program Adopce na dálku® Arcidiecézní charita Praha založila v roce 1993. Od té doby pomohli díky dárcům z celé České republiky ve vzdělávání více než třiceti tisícům nejchudších dětí z rozvojových zemí, všech náboženských vyznání.

Uganda, Zambie, Indie, Konžská republika. Všude tam si můžete vybrat dítě, kterému finančně pomůžete vystudovat a přitom zůstat v jeho přirozeném prostředí. Nesmíte ho však k sobě emocionálně poutat. To je umění, kterému se řada dárců musí učit.

V Indii koordinátoři Adopce na dálku každoročně pořádají pro podporované děti prázdninové tábory a program zajišťují společně s dobrovolníky

Proč to lidé, kteří často nepatří k nejbohatším, dělají?

„Zdá se nám to jako důležitá a smysluplná věc.“ Říká paní Charlota Tichá, profesí překladatelka, která Charitě pomáhá s překlady dopisů od podporovaných dětí z řady světových jazyků.

Jedním důvodů, proč tak málo dětí chodí v Indii do školy, je to, že si rodiče nemohou dovolit zakoupit  učebnice, školní pomůcky a uniformy, zaplatit cestu do školy a jiné věci spojené se studiem

„Vždycky se říkalo. Nedávat rybu, ale naučit rybařit. Myslím, že tento projekt, to je ono.“ Říká, a usmívá se.

„Příbuzné, které si člověk vybral srdcem.“ Takové lidi potkává paní Tichá, při dobrovolné práci, v Charitě. Rodina Tichých podporuje zejména děvčata z Indie. Jejich šance na vzdělání je, podle nich, nižší, než u chlapců. A popisuje, jak byla při návštěvě jižní Indie citově zasažena tím, jakou vděčnost podporované indické děti návštěvníkům, dárcům, projevují.

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.