Amanda Palmer: "Mně se otevřenost vyplácí..."

02048117.jpeg

Ve středu v pražském Paláci Akropolis koncertovala Amanda Palmer. Poprvé bez party, který ji proslavila, The Dresden Dolls. Názor, "vždyť bez Dresden Dolls to nebude stát za to" vzal vzápětí za své. Takhle sympatickou a přirozeně strhující atmosféru lze totiž sotva zažít s někým jiným než s Amandou. Ještě předtím, než si našlapaný sál položila k nohám, se tuto výraznou umělkyni podařilo vyzpovídat hudebnímu redaktoru Pavlu Zelinkovi.

Dnes tě čeká poslední koncert a evropské turné končí. Jaké jsou tvoje další plány? Zítra mám volný den v Praze a pak mě čeká první dovolená po dlouhé době.

Kam se chystáš? Do Maroka.

Tu a tam čtu tvé nekonečné zápisky z cest, a tak mě napadá: psala sis vždycky deník? Ano. Začala jsem psát blog v roce 2002, když jsme začínali s The Dresden Dolls.

Psala sis deník i předtím? Vždycky. I když, vlastně ne tak úplně. Pořádně jsem začala psát deník, až když mi bylo 21 a žila jsem nějakou dobu v Německu. Ale jinak jsem si nepravidelné poznámky dělala celý život.

Na internetu jsi hodně otevřená. Píšeš o svých niterných pocitech, sháníš přes internet ubytování a tak dále. Nevymstila se ti někdy přílišná otevřenost? Mně se otevřenost vyplácí. Neměla jsem zatím žádnou špatnou zkušenost se svojí otevřeností. A navíc být otevřený znamená být rebelem a každý se tě trochu obává a odvrací se od tebe. Když nejsi otevřený, tak ani nemůžeš přijmout mnoho pomoci od jiných. Skrze nezištnou pomoc můžeš občas zabloudit nebo ti může něco uniknout zpod pokličky.

02048116.jpeg

Právě na svém blogu jsi začala diskutovat o pozadí hudebního byznysu. Je pravda, že jsi za své desky nedostala ani pětník? Ano, to je pravda.

Jak tedy lidé z Roadrunner Records reagovali na tvoje prohlášení a fotografie po vypršení kontraktu? Neslyšela jsem žádnou reakci přímo, ale setkala jsem se teď se zástupcem Roadrunner pro Německo a Francii a ten mi řekl, že mu budu chybět. To samé kolega z Austrálie. S oběma jsem si vždy nejlépe rozuměla. Ale jinak asi nikomu nechybím. Rozhodně jsem nedostala žádný dopis na rozloučenou (smích).

Jestli tomu tedy rozumím dobře, ve svých vizích ohledně dalšího fungování muzikantů v hudebním byznysu nabádáš kolegy, aby maximálně komunikovali s fanoušky. Nemyslím si, že by můj styl, jakým přistupuji k hudbě, byl vhodný pro všechny muzikanty. Každý hudebník by si měl v hlavě srovnat, co by chtěl ve své kariéře dokázat. Je nesmyslné tvrdit, že v době sociálních internetových sítí je nezbytně nutné mít Twitter. Žádný hudebník nepotřebuje Twitter, blog, dokonce ani koncertní turné. Paleta možností na hudebním kolbišti je široce rozevřená. Co se neustále mění jsou nástroje a média spojená s hudebním průmyslem. Být muzikantem v roce 1923 bylo úplně jiné kafe než být hudebníkem v roce 1958. Chceš být megastar, nebo ti stačí pouze přežívat? Chceš být v kontaktu s lidmi, nebo zůstat od fanoušků oddělený? Všechny tyto možnosti jsou stále stejné. Jen dveře a okna se mění.

02048120.jpeg

Dalo by se říci, že je to takový návrat do starých časů, kdy muzikanti objížděli města a vystačili si sami bez nahrávací společnosti a přebujelého aparátu promotérů a vše vzali do svých rukou? Takhle se to nedá říct. Já bych rozhodně nebyla schopna dělat to, co dělám, bez pořádné porce podpory. Tím myslím pomoc od lidí, které si platím buď já, nebo nahrávací firma. Bylo by hloupé nenaplňovat přání fanoušků, protože mi přes administrativní povinnosti nezbývá síla na kreativní nápady, novou muziku a dostatek energie na koncertech.

Co nějaké další plány s Evelyn Evelyn? Rádi bychom je přivezli na několik francouzských divadelních festivalů, ale bude to těžké. Hrozně nerady cestují letadlem.

Vaše evropské turné končí. Jaký byl nejlepší a nejhorší koncert turné? Nejlepší koncert? Berlín byl skvělý, Londýn byl taky fantastický, i Amsterdam. Určitě i další koncerty, ale nemám před očima celý seznam absolvovaných koncertů. A nejhorší? Zvláštní byly Antverpy. Show byla v pohodě, ale publikum bylo úplně hrobové. Já vím, že se do toho dostali a prožívali, ale nám se nehrálo do ticha moc dobře.

02048113.jpeg

Co tě nejvíc baví v současné době za hudbu? Rozhodně Gaba Kulka, kterou pro mě objevil náš polský distributor. Je neskutečná. Dnes přijela z hrozné dálky, aby zahrála před námi čtyři pět písniček. Moc se na ni těším.

Spolupracovala jsi s ohromným množstvím hudebníků. Naposledy jsem objevil video tvé živé kooperace s The Legendary Pink Dots. Jsi jejich fanoušek? Nevím, zda jsem největší fanoušek, ale jsou moji velcí favorité.

Co říkáš na to, že jsou dnes pouze ve třech? Jsem z toho smutná. Když si to ale představíš, oni hrají hrozně dlouho. Viděla jsem je poprvé, když mi bylo patnáct, to už koncertovali hrozně dlouho. To bylo před dvaceti roky? Jo, to už je teda dvacet let. Rozhodně by si zasloužili větší pozornost. A já věřím, že ji nakonec získají. Určitě!

Máš nějaký sen, s kým by sis ráda zahrála nebo něco zkomponovala? Ani ne. Víš, já vždy spolupracuji pouze s lidmi, se kterými je mi dobře. Se kterými se cítím na jedné vlně po lidské stránce. Samozřejmě, že by bylo fantastické se dočíst: Amanda Palmer pracuje ve studiu s Brianem Enem, ale po pravdě řečeno, nehodlám plýtvat energii tím způsobem, že budu obtelefonovávat své idoly.

Proč sama sebe tituluješ jako Amanda „F*cking“ Palmer? To je přezdívka, kterou mi dal Ben Folds a nějak se mě drží už delší dobu. Líbí se mi. Amanda Palmer mi přijde nudné jméno, ale nechtěla jsem ho měnit, tak jsem doprostřed lípla svoji přezdívku.

Jaký máš vztah k Twin Peaks? Neinspiroval tě víc než jen v názvu alba? Ne. To byl pouze takový vtípek a nic víc. Vznikl z mé náklonnosti k dílu Davida Lynche. Víc za tím nehledej.

Kdy zase vyjde nějaká nová deska? Mám dva projekty, které bych chtěla dokončit toto léto. Nejdříve to bude deska předělávek písní Radiohead hraných na ukulele. Pak to bude album písní o Austrálii nebo odkazující na tento kontinent. Ani jedno z toho ale není velkým projektem. Na ten stále čekám.

Nechci se ptát na plány okolo reunionu The Dresden Dolls, protože se tě na něj ptají všude. (Před koncertem na Radiu 1 řekla, že věří, že si spolu s Brianem v budoucnu zahrají.) Spíš bych se zeptal, jak se ti líbí projekty, ve kterých teď Brian Viglione funguje. Brian funguje ve velkém množství kapel najednou. Většinu z nich oba dobře známe už pěknou řádku let, předtím než s nimi Brian začal spolupracovat. Ať už se jedná o The WORLD/INFERNO Friendship Society, to jsou naši dobří přátelé, The Clicks, které jsme potkali na turné se Cyndi Lauper, nebo Botanica, se kterými se v New Yorku kamarádíme už pár roků. Dalo by se říci, že jeho spolupráce jsou velmi přirozené. Pouze kolaborace s umělcem, který se jmenuje Jesse Malin, je pro mě velkou neznámou.

02048107.jpeg

Cítíš nějakou spojitost s gotickou subkulturou? Spolupracovala jsi například s Voltairem nebo Apoptygma Berzerk... Ano i ne. Můj hudební základ, především z teenagerských let, vychází hodně z gotiky. Kdyby ses podíval do mé fonotéky, tak tam najdeš základní gotické party jako The Cure, Bauhaus, The Legendary Pink Dots, Current 93 a vedle toho Swans nebo Nicka Cavea. Nikdy jsem ale nebyla součástí scény. Když jsem byla teenager, tak jsem se o to snažila, ale nějak se to nepodařilo (smích). Vyhlídla jsem si fanoušky gotiky podle oblečení. Říkala jsem si, to jsou moji lidé, ale nějak jsme si nepadli do noty. Oni neměli rádi mě, já neměla ráda je. Možná jsme měla smůlu na město, kde byli gotici dost asociální (smích).

Gotická nálepka může být pěkné prokletí. Na jednu stranu ti to otevře dveře mezi poměrně velké žánrové publikum všude po světě, ale na druhou stranu tě stahuje jak vír z jiných teritorií. Před nějakou dobou jsme mluvila s Peterem Murphym, který trpí nálepkou „praotce gotiky“. On chce být znám jako muzikant a umělec bez žánrového určení, ale právě nálepka spoluzakladatele gotiky mu brání dosáhnout horizontů, které jsou mu právě pro tuto skutečnost odepřeny.

Nemohu si pomoci, ale přijde mi, že na dnešní gotickou scénu je navěšeno až moc povrchních věcí. V osmdesátých letech se lidé na scéně snažili být velmi kreativní v oblečení, umění, ale dnes jsou všechny gotičky modelky. Ze stylu se stala trendy záležitost a gotická subkultura, alespoň v mých očích, ztratila svou přitažlivou hloubku. Scéna se chytla do zlaté klícky, která je velmi gotická (smích).

Amando, díky za rozhovor a snad brzy na viděnou v Praze. Snad jo. Ta pauza od posledního koncertu byla fakt dost dlouhá.