Amedeo Modigliani je v Praze

14. prosinec 2010

V Obecním domě začala výstava s názvem Amedeo Modigliani. Její podnadpis je ale Amedeo Modigliani a přátelé, nenechte se tedy zmást samotným pojmenováním. Pouze o Modiglianiho tu nejde. Více o výstavě, jejíž koncepce je překvapivá, se dozvíte od redaktorky Barbory Sedláčkové.

Amedeo Modigliani se narodil v roce 1884 a zemřel na tuberkulózu v roce 1920. Jeho život je opředen četnými příběhy. O jeho rivalitě s Picassem či bouřlivém bohémském životě se nesou mýty od chvíle, kdy začal být známý. Což se stalo více než 30 let po jeho smrti.
Modigliani platil v barech a restauracích kresbami a jeho gravidní manželka Jeanne Hébuterne spáchala sebevraždu těsně po jeho smrti. Jsou to chytlavé příběhy, které samozřejmě v dnešní době nenechají nikoho chladným, rozhodně to ale nic nevypovídá o Modiglianiho obrazech.

Výstava, kterou do Prahy přivezla Monika Burian Jourdan, ředitelka Galerie Vernon, spolu s kurátorkou Serenou Baccaglini, je spíše o vztahu Modiglianiho s Jeanne Hébuterne a právě o mýtu jeho osobnosti. Žádné z tajemství ale expozice neodkrývá, pouze prezentuje malíře jako osobitého a tajuplného Itala židovského původu.

02205454.jpeg

Při vstupu do instalace návštěvníci nemohou přehlédnout staré fotografie Modiglianiho archivu vyvolané na plátna středních formátů. Následuje pár kreseb, které mu darovali slavní malíři, a tři obrazy z ruky Jeanne Hébuterne. V dalším sále se expozice velmi zeširoka navrací k pařížskému salonu roku 1912, kde Modigliani vystavoval spolu s Františkem Kupkou. Modigliani tam měl ale plastiky, které v Obecním domě chybí.
Vratká lávka pařížského salonu (mimochodem konal se stejného roku jako otevření Obecního domu) spojuje současnou Modiglianiho výstavu a na ní vystavené Kupkovy díla. Zde se nabízí otázka, zda Kupkovy obrazy a vyprázdněná koncepce přenesení pařížského salonu do Prahy nevyplňují jen mezeru v nedostatku Modiglianiho olejů...

V expozici je celkem 10 olejomaleb od Modiglianiho a několik jeho kreseb, včetně pokreslených desek, kde uchovával své výtvory. To považují obě pořadatelky výstavy za raritu. Hodnota kresby je samozřejmě obrovská, nicméně vyzdvihování desek je estrádní bublina, kterou pořadatelky nafukují stále se opakujícím souslovím „very special“. Estrádní je i hraný film z roku 2004, který je promítaný dvakrát denně v jedné části výstavy, nemluvě o speciální hudbě, vytvořené českým kvartetem na míru obrazům.
I podle tiskové zprávy se tematicky výstava soustřeďuje na umělecký vztah mezi Modiglianim a jeho ženou Jeanne a otázky obestírající záhadnou postavu, jíž Modigliani byl. Což cirkusové číslo ještě zveličuje.

02206195.jpeg

Nicméně, Monika Burian Jourdan, která běžně pořádá výstavy mladých umělců, přivezla Modiglianiho do Prahy. Z jeho 356 děl, která za svůj život namaloval, dokázala jako soukromá osoba přivézt 10. Což bylo určitě velmi komplikované. Podle kurátorky Sereny Baccaglini musely obě ženy přesvědčovat zahraniční sběratele, aby jim obrazy do Prahy půjčili. Pořádání výstavy proběhlo zdlouhavě, Modigliani byl třikrát přeložen a těsně před otevřením změnil i místo konání.
Poslechněte si rozhovor s pořadatelkou výstavy Monikou Burian Jourdan a kurátorkou výstavy Serenou Baccaglini.

I kdyby zde byl jeden jediný Modiglianiho obraz, mohli bychom slavit. Díla visící v Obecním domě nejsou ta z nejznámějších, ale jsou v Praze, kde akce tohoto typu chybí. Amedeo Modigliani v Obecním domě je takový náznak světové výstavy. Aby světová opravdu byla, museli by její organizátoři zvýšit kompletně úroveň architektonické úpravy, doprovodných textů a zapudit vášnivý sentiment. Též by se musely zapojit kompetentní orgány financované státní kasou, ne malou galerií, která potřebuje výstavu nafouknout a prodat mezi velmi širokou veřejnost.

autor: Barbora Sedláčková
Spustit audio

Nejposlouchanější

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.