Anin duch: Ať žijí duchové v komiksu!

14. únor 2014
02697007.jpeg

Cena Willa Eisnera je v komiksovém světě určitá obdoba filmových Oscarů. V kategorii Nejlepší komiks pro dospívající si ji letos odnesla kniha Anin duch Američanky ruského původu Very Brosgolové.

Duchové jsou tradičně velmi oblíbeným tématem kulturní produkce zaměřené na mladší publikum – a komiksy nejsou žádnou výjimkou. Ve valné většině sice jde o laciné sešitové série či frančízové předělávky filmových blockbusterů – i ve světě devátého umění se však tu a tam objeví malý klenot, který vybočí z notorického úzu duchařských historek pro puberťáky. Jednou z takových kreslených perel, které dělají svému médiu čest, je právě komiks Anin duch.

Aňa je americká středoškolačka, která řeší klasické trable svého věku – vlastní vzhled, školu, bující city k opačnému pohlaví, stud za své ruské kořeny i neschopnost uchytit se v kolektivu spolužáků. Když na jedné své výpravě za školu spadne do studny, kde objeví lidskou kostru, přidá se k jejím problémům ještě další v podobě ducha dívky jménem Emily, která prý byla před mnoha lety zavražděna. Po prvním úleku Aňa zjistí, že mít vedle sebe éterickou kamarádku může být v běžném životě obrovská výhoda – ale nakonec nic není tak, jak se na první pohled může zdát. A tak se to má i s celým komiksem Anin duch.

02697008.jpeg

Dle prvních dojmů stokrát ohrané vyprávění postupně předvede několik lehce podvratných dějových zvratů – dívčí románek přejde v napínavou detektivku, z historky o zásvětní kamarádce se stane zlověstný thriller. Postava Ani rovněž nepůsobí jako tuctová a předvídatelná hrdinka z kreslené beletrie pro mládež, a navíc má na puberťačku i poměrně slušný hudební vkus – její pokoj zdobí plakáty The Shins, Belle and Sebastian nebo Weezer.

Jednoduchá a svižná kresba laděná do modro-černých odstínů připomene japonskou mangu, ale třeba i tvorbu Marjane Satrapi – k přirovnání rovněž vybízí i to, že autorka Vera Brosgolová, která se sama v dětství přistěhovala z Ruska a musela se tak vyrovnávat s řadou kulturních odlišností, do hlavní postavy Ani evidentně otiskla dost svých vlastních životních zkušeností. Srovnání co do obsahu se nabízí i s komiksem Koralína scenáristy Neila Gaimana, na jehož filmové verzi se Brosgolová ostatně podílela coby animátorka. Možná proto pak není divu, že její knihu právě Gaiman tolik vychválil.

Pokud však Brosgolová někomu z komiksové branže vděčí nejvíce, bude to bezpochyby Scott McCloud se svým teoretickým dílem Jak číst komiks. Anin duch dodržuje takřka všechny funkční zásady devátého umění, vyjmenované právě McCloudem: neplýtvá textem, většinu děje odvypráví jen pomocí výstižného zachycení postav a důmyslné výstavby panelů na stránce – a zcela v duchu komiksové úspornosti spoléhá na ucelení výsledného dojmu v mysli čtenáře.

02697010.jpeg

Především proto se Anin duch „čte“ takzvaně jedním vrzem, a ačkoliv nejde ve světě komiksů o nijak převratný titul, v nabídce tuzemských knihkupectví jde stále o poměrně nedostatkové zboží – tedy o grafický román na úrovni. A na věkové doporučení pro dospívající čtenáře se neohlížejte – komiks Very Brosgolové i přes jednoduchost rozhodně nepatří mezi bezduchou četbu.

Vera Brosgolová – Anin duch (Argo, 2012)

Další články autora