Bára Šichanová: Koho píchá Pražská pýcha?

Jádro sporu bylo nastíněno už mnohokrát: pražským primátorem Bohuslavem Svobodou převzatá záštita nad festivalem. Z kuloárních debat pak na veřejnost nejostřeji proniklo nesouhlasné vyjádření vicekancléře prezidenta republiky Petra Hájka, který Prague Pride považuje za „nátlakovou akci a demonstraci ideového vidění světa, v němž klasická rodina již nehraje žádnou roli a v němž je sexuální či jakákoli jiná deviace povýšena na ctnost, abnormalita na normu, destrukce společnosti na posvátný Pokrok“. Prezident republiky Václav Klaus, který se od slov vicekancléře odmítl distancovat, v následném prohlášení zdůraznil rozdíl mezi ochranou a tolerancí homosexuálů, naopak varoval před velebením homosexuality.

Tzv. „pochody hrdosti“ přitom běžně probíhají v různých evropských metropolích. Myslím, že jsme dalecí čtyřicet let starého obhajování takových událostí. Na druhé straně je potřeba vzpomenout příklad brněnského pochodu v roce 2008, který ukazuje na reálnou hrozbu útoku extremistických skupin. Primátorova záštita tak měla od podobných střetů odradit a současně ukázat, že Praha je podobně jako Vídeň, Londýn či Berlín městem otevřeným vůči všem sociálním skupinám. Podpora podobných akcí ze strany politiků pak není v evropském prostoru ničím neobvyklým, konečně Prague Pride podpořilo 13 zahraničních velvyslanectví.

Odhlédnu-li od neadekvátního použití výrazu „deviantní“, který vicekancléř vykládá jako „od normy se odchylující“, jeho znepokojení nad vlivem takové akce nerozumím. Částečně se jej snažil doplnit prezident Klaus, podle něhož není Prague Pride projevem homosexuality, ale homosexualismu. Jestliže hlava státu zavedením takového novotvaru zmiňuje kategorii módních „ismů“, při vší úctě tím zapomíná na skutečnost, že gayem či lesbou se člověk nestává jen tak z plezíru, nýbrž se jím rodí. Člověk pak nemusí mít mezi svými přáteli homosexuála, aby věděl, že otevřeným připojením se k této menšině dotyčnému v životě starostí a nepříjemných situací spíše přibývá. A že jsou homosexuálové zvláště v Praze vidět více, není následkem trendu jménem homosexualismus, ale projevem přirozenosti v tolerantní společnosti.

Zastávání hodnotového rámce konzervativních politických stran, např. důrazem na tradiční model rodiny a národně-kulturní dědictví, je naprosto legitimním pozadím diskuse. Není úkolem tohoto článku polemizovat nad výsledky jeho prolnutí se životem homosexuálů. Není ani v jeho kapacitních možnostech diskutovat o proměně identity nynějších pride parades, které už primárně nebojují za práva gayů. Otázkou je, jak striktně se kdo názorově vymezuje a jakou rétoriku k tomu volí. Za nelichotivé výroky na adresu homosexuálů byla v minulosti kárána např. republikánská senátorka Sally Kernová, na mušku si gaye bere také Silvio Berlusconi, nedávno se o homosexualitě jako o nemoci vyjádřil indický ministr zdravotnictví.

Svoboda slova je hodnota, která by měla být přirozeně spojená s demokracií. Kdokoli tak může prohlásit, jsem heterosexuál, jsem gay, Rom, katolík či pohan. A neurazí. Tato možnost nicméně nezbavuje veřejně-politické osoby povinnosti vážit formulace svých výroků, ve výsledných konotacích pak mnohdy působících neuctivě až urážlivě.

Jestliže vidí někteří komentátoři na celé názorové přestřelce jako pozitivní samotné otevření diskuse na téma homosexualita, ptám se: jsme opravdu schopni diskutovat až po vystřílení tak ostrého verbálního arsenálu? Nemyslím si, spíše se jen stále obáváme neznámého a hledáme zástupný problém na místě, kde bychom se měli jednoznačně ohradit pádnými argumenty.