Belgičané v čele Unie a proč by nás to mělo zajímat

Jejich hlavou je teď Herman van Rompuy. Kdyby tahle změna přišla o rok dřív, svou slávu by si neužil ani Mirek Topolánek ani Jan Fischer.

Úpadek předsednictví jasně dokumentovali Španělé, jejichž pobyt na čele Unie včera skončil. Jejich předsednictví bylo hodně neviditelné, a to i proto, jaká agenda teď Unii dominuje. Jsou to problémy zadlužených a málo konkurenceschopných zemí. V tomhle neslavném klubu přitom Španělé zaujímají čestné místo, a tak mohli jen těžko definovat, kam Unie při jednáních o podpoře oslabených států dospěje. Prezident Herman van Rompuy tak měl pomyslné přebírání moci ulehčené.

I na tomhle příkladě se ukazuje, že vznik funkce stálého předsedy Evropské rady nebyl vůbec špatným nápadem. Řada lidí se bála, že van Rompuy bude jen hříčkou v rukách velkých hráčů, tedy hlavně Německa a Francie. To se ale zatím vůbec nepotvrdilo. Bývalý belgický premiér si naopak úspěšně buduje vlastní mocenskou pozici. Je jasné, že když dojde na tvrdé vyjednávání o penězích, hlavní je stále hlas Angely Merkelové a Nicolase Sarkozyho. Van Rompuy ale celkem chytře určuje agendu a spolu s Evropskou komisí dbá na to, aby zásadní rozhodnutí dělala celá sedmadvacítka a ne jenom eurozóna. To je nepochybně v českém zájmu. A ještě jedna věc stojí za zmínku: poslední dramatické události v Unii posílily vliv členských států, scházejících se na vrcholné úrovni právě pod předsednictvím van Rompuye. Tenhle trend by měl pokračovat, aby se vyvážil neblahý vliv Evropského parlamentu. Europoslanci chtějí po přijetí Lisabonské smlouvy mluvit doslova do všeho, přičemž většinové názory parlamentu jsou leckdy dost bizardní.

To vše jakoby k bezvýznamnosti odsuzovalo i právě začínající belgické předsednictví. Zvlášť když Belgie po nedávných volbách dosud nemá novou vládu a už roky jí zmítají spory mezi Vlámy a Valony. Belgičané navíc otevřeně přiznávají, že chtějí vědomě ustoupit do pozadí a nechat tak ještě větší prostor svému bývalému premiérovi van Rompuyovi – přesně podle litery Lisabonské smlouvy.

Mávnout nad belgickým předsednictvím rukou by ale rozhodně byla chyba. Belgie je asi nejvíc federalistickou zemí sedmadvacítky. A podle toho, co zatím víme, chtějí Belgičané téhle pověsti dostát i během předsednictví. Na světlo světa už pronikly zprávy, že se chystají navrhnout jednání o zavedení nových daní v rámci celé Unie, třeba daně z uhlíku. Část z takto vybraných peněz by měla plynout na financování velkých celoevropských projektů, pravděpodobně dálnic nebo železničních sítí. Vysoce postavení diplomaté tyhle belgické plány Českému rozhlasu potvrdili.

Ze strany Belgičanů se můžeme dočkat i dalších návrhů: na stole je zpráva bývalého komisaře Maria Montiho, který navrhuje dokončit budování vnitřního trhu výměnou za určitou harmonizaci daní. Splnila by se tak stará francouzská tužba, aby východní země musely svou daňovou zátěž zvýšit na úroveň běžkou na Západě. Je jasné, že takový nápad se Belgičanům zamlouvá. Stejně tak se dá čekat, že v probíhající debatě o podobě koordinace hospodářské politiky v rámci Unie budou na straně těch, kteří tvrdí, že už zítra se musí minimálně eurozóna stát federací s jedním ministerstvem financí.

Všechny tyhle návrhy a myšlenky nemůžou vzbudit nadšení těch, podle kterých je Unie dobrá věc, ale jen potud, pokud definitivně nenastoupí cestu k unifikaci a tak zvanému superstrátu. Belgický půlrok na čele sedmadvacítky by nám proto rozhodně neměl být lhostejný.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.