Bertrand Bonello (nejen) o konci iluzí

Pamatuji si, že jsem byl před třinácti lety jako teenager docela zaskočený vaším snímkem Něco organického...jak byste popsal svojí filmařskou cestu od vaší prvotiny k aktuálnímu snímku Nevěstinec?
Těžká otázka. Já se na svoje předchozí filmy radši nedívám, protože bych měl okamžitě nutkání je předělat (smích). Při retrospektivách je to pak samozřejmě trochu problém o nich mluvit… Každopádně ve všech mých filmech se pravidelně opakují určitá témata, která mě zajímají – např. lidská sexualita – a Nevěstinec je jejich určitým shrnutím.

Nevěstinec je zasazen na přelom 19. a 20. století. Co vás tak přitahuje na tématu zániku jedné éry?
Konec jedné epochy a začátek nějaké nové – to mě fascinuje, ale zajímají mě i očekávání s tím spojená. Když končilo 19. století, lidé si představovali, že přichází úžasný věk. Že svět bude lepší, bez válek a smrtících nemocí. Místo toho přišly otřesné události 20. století. V Nevěstinci jsem se pokusil ukázat zevnitř uzavřeného domu to, co se děje venku. Kdybych měl to hlavní téma nějak pojmenovat, tak řeknu dvě slova – konec iluzí.

Tzv. veřejný dům ve vašem filmu představuje velmi sociální prostor, v němž neexistuje soukromí, zároveň je výsledný dojem velmi klaustrofobický. Byl tenhle kontrast jedním z vašich autorských záměrů?
Určitě, vycházel jsem v tomhle smyslu z konkrétní sociologické studie pojednávající o veřejných domech té doby. Skutečně to bylo klaustrofobní prostředí, protože ty dívky nesměly z nevěstinců vůbec vycházet, spaly na pokojích po dvou… dokonce se dovnitř nesmělo dostat ani denní světlo. To znamená: neustále zavřená okna, zatažené závěsy, nikdo nesměl nahlédnout do útrob budovy. Na druhou stranu uvnitř se čile udržovaly sociální kontakty – nejen mezi dívkami samotnými, ale i mezi nimi a jejich klienty. Bohatí pánové buržoazního původu tam nechodili jen za sexem, ale také za uvolněnou konverzací; ne každý z nich šel s prostitutkou nahoru na pokoj. Vámi zmiňovaný nedostatek soukromí jsem pak ještě podtrhnul formálními prostředky, jako je split screen (obraz rozdělený na několik částí).

Z filmu Nevěstinec|foto: Artcam

Mužské postavy, které jsou zde znázorněny jako spolek animálních jedinců, jste z podstatné části obsadil svými kolegy-režiséry (i vy sám tam máte malou roli). Můžeme v tom cítit i narážku na potenciální voyeurství umělců pracujících s vizualitou?
Víte, chtěl jsem při inscenaci prostředí položit důraz především na ženy. Žena tu stojí v centru každého záběru, muže vidíme zpravidla jen ze strany nebo zezadu, málokdy jim vidíme do tváře. Z toho pak vyrůstá ta tenze, kterou popisujete – muži, kteří víří kolem dívek jako šelmy. To, že se v rolích některých klientů nevěstince objevují mí kamarádi-režiséři, je vlastně náhoda. Nejdřív jsem nabídl roli jednomu, pak dalšímu a postupem času jsem zjistil, že všichni oslovení (např. Xaver Beauvois) jsou taky velmi dobří herci. A co se týče voyeurismu, určitě tu lze cítit jisté propojení: v Nevěstinci se muži koukají na ženy z veřejného domu podobně, jako se občas režisér dívá na herečku.

Jakou funkci mají ve film průběžně se opakující výjevy, které jako by nečekaně vyskakovaly z paměti?
Tyhle repetice jsem využil hlavně na začátku filmu k vyjádření traumatu, jeho opakovaného prožívání. Postupně se snímek zaplňuje individuálními příběhy a končí v podstatě na stejném místě, kde dojde k odvetě a uzavření traumatické zkušenosti. Jak známo, ve filmu je určující prostor a čas. Když se rozhodnete pracovat na značně omezeném prostoru – v interiérech jediné budovy – musíte důmyslněji pracovat s časovou rovinou. Právě proto je v mém filmu tolik flashbacků a zrcadlových scén.

Bertrand Bonello v Praze|foto: Festival francouzského filmu

V Nevěstinci jste využil anachronické pop songy, v samotném závěru se dočkáme skoku do současné reality. Jakou úlohu mají plnit tyto zcizovací efekty?
Když točíte podobně hermetický dobový film, je tu několik nebezpečí. Především se ten film může stát divadelním, zaprášeným obrazem, pouhou představou o tehdejší realitě. Co se hudby týče, záměrně jsem vyhnul tehdejšímu francouzskému folklóru, dobovým chansonům a podobně. Dal jsem do filmu skladby, které jsem hodně poslouchal při psaní scénáře. Ty písně jsou plné beznaděje, jsou to původně písně otrokyň, což dobře koresponduje s motivy podřízenosti a sexuálních služeb.

Z filmu Nevěstinec |foto: Artcam

Celovečerní filmy Bertranda Bonella:
Něco organického (1998)
Le Pornographe (2001)
Tiresia (2003)
De la guerre (2008)
Nevěstinec (2011)