Betina Wenzel: Pohlednice z Bombaje
Nahrávání ruchů okolního světa je stejně staré jako nahrávání samo – možná jen o několik okamžiků mladší, uvědomíme-li si, že nejstarší známou nahrávkou je voskový váleček s písní Maruška měla jehňátko. Lovectví zvuků je nicméně disciplína rozšířená a pěstují ji takové popkulturní ikony, jako je Čtyřlístek, i legendy industriální hudby.
Okolní svět lze nahrávat a později zpracovávat všelijak. Někdo vytváří čistě dokumentární záznamy, jiný exotické zvukové pohlednice. Francisco López osvobozuje zvuk od veškerého kontextu a vydává snímky bez názvů a obrázků na obalech, takže posluchači nezbývá než opravdu pouze naslouchat. Christina Kubisch zase po městech provádí skupinky zájemců vybavených sluchátky zachycujícími elektromagnetické impulzy bezdrátových sítí, detektorů v nákupních centrech a podobně. Dán Jakob Kierkegaard nahrává subbasové podzemní dunění islandských gejzírů, Američan David Dunn snímá pouhým uchem neslyšnou činnost kůrovců.
Německá umělkyně Bettina Wenzel je především zpěvačka, její album Mumbai Diary nahrané v indické Bombaji je proto kombinací terénních nahrávek a bezeslovného zpěvu, připomínajícího občas projev Ivy Bittové. Větší část záznamů, do kterých Wenzel zpívá, je dosti pohlednicová a exotiku z nich lze poznat na sto honů. Jako by zpěvačka svým hlasem komentovala album fotek z výletu.
Posluchač, který má v oblibě rafinovanější, abstraktnější zacházení s field recordings, bude albem Mumbai Diary možná zklamán, stejně tak milovník zvukových dokumentů, kterého bude rušit Bettinin zpěv. Těch několik abstraktnějších míst, ve kterých se její hlas sejde s neokázalým záznamem, jehož původ nelze okamžitě určit, za poslech sice stojí, celkově je album na můj vkus ale poněkud málo zapeklité.
Dozvídám se z něj pouze to, že Bettina Wenzel měla hezký výlet.
