Bezmocní proti ještě bezmocnějším. Spisovatel Tochman hledá v Kambodži lidskost, nachází ale trauma

Tochmana v Česku známe jako autora reportážních knih Pánbůh zaplať a Jako bys jedla kámen. Obě jsou mimořádně působivé a obě se vyznačují úsporným jazykem, kterým Tochman obyčejně a bez přívlastků popisuje to, co vidí a zažívá. Často jde přitom o velké a emotivní věci – kdo si jednou přečte Jako bys jedla kámen, ten už nikdy nezapomene na práci doktorky Ewy K., která roky po skončení balkánských válek zkoumá do detailů kosti a oblečení jejich obětí a snaží se přijít na to, jak se mrtví jmenovali a kým byli.

Silná postava lékařky provází čtenáře i v poslední Tochmanově knize, která vyšla v českém překladu v nakladatelství Absynt. Jde o kambodžskou psychiatričku Sodi, která má na bedrech podobně palčivou práci jako zmíněná Ewa K. – objíždí v autě kambodžský venkov a snaží se léky, vysvětlováním a doporučeními zlepšovat život lidem s těžkými psychiatrickými diagnózami. S těmito pacienty se společnost včetně nejbližších rodinných příslušníků obvykle vyrovná tak, že je na řetězu přivazuje u domu a čeká, kdy zemřou. Doktorka Sodi bojuje s příznaky onemocnění ale taky s pověrami, s často kontraproduktivním vlivem mnichů a šamanů i se samotnou vírou Kambodžanů, že nejvíc se vyplácí nikomu nedůvěřovat.

I když to tak na první pohled nevypadá, kniha Kokrhání kohoutů, pláč psů je vlastně o kambodžské genocidě; nebo spíš o tom, co z ní do dnešních dnů zbylo. Tochman během své cesty zemí nachází zdecimovanou, chudou, nedůvěřivou a nešťastnou společnost, ve které je fyzický projev lásky mezi rodiči a dětmi znakem slabosti a kde je normální konzumovat v ranním zpravodajství detailní krvavé záběry nehod a vražd. Tochman objíždí města i vesnice, nachází rodiny, které živoří v novodobém otroctví, z nějž nemají šanci se nikdy vymanit. Nachází ženy, které žijí v solidárních skupinkách jako bezdomovkyně na ulici, nebo děti, které se prakticky od narození starají samy o sebe, jak nejlíp to umí. To všechno v kulisách chudoby, v katastrofálních hygienických podmínkách a bez jakékoli záchranné sítě, kterou by poskytovala vláda nebo solidární společnost.

Útlá kniha nabízí těžko uvěřitelné množství beznaděje a frustrace. Tochman se ale na neštěstí bezbranných chudých lidí nepase. Snaží se ukázat, jak důležitý je obyčejný zájem jednoho člověka o druhého, jak zásadní je v našich životech sounáležitost a jak to může vypadat, když se jich nedostává. Kniha je také obžalobou občanských válek. Trauma momentu, kdy přijdete o základní životní jistoty a kdy se příslušníci jednoho politického nebo etnického uskupení snaží vyvraždit jiné lidi, se otiskne do dalších generací. Otřesená důvěra v sebe i svět kolem a prožité trauma se dědí. Někdy má tvář chudoby a beznaděje, někdy je vidět navenek jako zmrzačené tělo a někdy je taky zlobou a nenávistí bezmocných vůči ještě bezmocnějším.

Jak vypadá dnešní Kambodža a život jejích neprivilegovaných obyvatel? Poslechněte si recenzi reportážní knihy Wojciecha Tochmana.