Black Cobra: Slastně smrtelné uštknutí

Black Cobra je těžkotonážní duo, které svůj hudební ekvivalent smrtícího jedu šíří do světa alternativního metalu už bezmála dekádu. Záměrně omezenými prostředky dosahují kytarista a zpěvák Jason Landrian (ex-Cavity) a bubeník Rafael Martinez (ex-Acid King) naprosto devastujícího zvukového účinku. Drtivá kombinace podladěné sludgové špíny a thrashové dravosti (pro milovníky škatulek dávám do placu kdesi ukradený výstižný termín sludge-core) z Black Cobra dělá bezkonkurenční anihilační jednotku a z jakékoli jiné muzikální dvojice (snad s čestnou výjimkou dronozvěstů Sunn o))) a bratrů v psychu Lightning Bolt) neškodného Pata a Mata. Kobří páreček má na kontě dvě alba u At A Loss Recordings (debutové Bestial z roku 2006 a o rok mladší Feather and Stone); po následném přesunu k prestižnímu labelu Southern Lord vydali vynikající desku Chronomega (2009), na kterou navazuje aktuální Invernal.

Pro čtvrtou řadovku se Black Cobra rozhodli změnit producenta – slovutného Billyho Andersona (Melvins, Neurosis, Sleep, High On Fire) vystřídal Kurt Ballou z Converge, za nímž zůstává stále úctyhodnější seznam alb kapel, které budou slavné zítra (namátkou Black Breath, Young Widows, Coliseum nebo Pneu). Ovšem že by byl na Invernal slyšet nějaký razantní posun oproti předchozí Chronomega, to se říct nedá. Kytara je možná místy maličko řezavější, Landrianův řev je o něco líp usazený do monolitického podkladu, ale to je tak všechno. Míněno v dobrém, protože jak chcete vylepšit dokonalost.

Black Cobra – Invernal|foto: Southern Lord

I dva úvodní vály z celkových osmi se odpichují přesně tam, kde Chronomega končilo. Prostě Black Cobra tak, jak je máme rádi. Neobvyklé věci se začnou dít až ve střední části alba, kde skladby občas relativně zpomalí (přestože kopák si prakticky nedá pohov ani na vteřinu). I na minulých deskách si Black Cobra sem tam střihli nějaké to kontrastní intermezzo, ale teprve na Invernal si dovolili o stupeň či dva podřadit a prozkoumat i o něco epičtější teritoria, aniž by riffová mašina tratila na své ďábelské intenzitě. Předposlední instrumentálka Abyss pak svou rozvolněností jen kypří půdu závěrečné Obliteration, která věrna názvu během necelých tří minut smete všechno, co ještě zůstalo stát, tou nejdivočejší vlnou sonického tsunami, pod níž jsou Landrian a Martinez dosud podepsáni.

V současném metalu, z něhož často zbývá jen vnější kostra pečlivě vydezinfikovaných postupů a ohlazených hran, zatímco jeho jádro čím dál nebezpečněji napadá virus popové nekonfliktnosti, jsou Black Cobra jedněmi z pravověrných. Jejich hudba je syrová, koncentrovaná, nekompromisní a přes nespornou temnotu zatraceně živá. Při tom všem navíc propracovaná tak, že opakovanými poslechy jen získává. Album Invernal je už minimálně druhým excelentním počinem za sebou a Black Cobra se jím možná nenápadně, ale definitivně řadí mezi špičku aktuální tvrdé hudby.

Black Cobra|foto: Raymond Ahner

PS:
V prosinci konečně Black Cobra vyrážejí na své první turné jako headlineři (spolu se Zoroaster a rovněž zajímavým duem The Body), ale v Evropě se našim hranicím nejvíc přiblíží (aspoň podle informací zatím dostupných na webu) vystoupením na jarním holandském festivalu Roadburn. Pokud vám utekl jejich loňský kobercový nálet na pražský Matrix, napište Ježíškovi nebo Banánovi nebo Apačce, ať je koukají znova dotlačit i k nám.