Brána do pekla Island: Zkorumpovaní politici, ovlivnitelná média, bezradná veřejnost

Vždycky, když začnete nadávat na českou politickou situaci a vyjde z vás ono otřepané „to se může stát jen u nás“, vzpomeňte si na Island. Jen pro představu, poslední dvě vlády skončily své působení předčasně, a to v důsledku dosti nechutných kauz premiérů. V jednom případě šlo o Panama Papers, v druhém o komplikovanou a delikátní aféru jednoho pedofila a nepřímo do ní byl zapleten otec ministerského předsedy. Islanďané začínají být svou neschopností zvolit si funkční vládu až příznační. Nutno ovšem podotknout, že politici jim to vůbec neusnadňují. Zklamání z tradičních stran zažívají voliči na pravici i na levici, tak trochu jako u nás. A to není všechno.

Naděje umírá

Přitom po takzvané (a dosti nepřesně nazývané) islandské revoluci v roce 2008, kdy se otřásala v základech nejen národní ekonomika, ale i ustrnulá politická scéna, vše vypadalo tak nadějně. Z následujících voleb vyšly vítězně sice tradiční strany, ale s reformním politickým programem, a vznikaly nové politické subjekty v čele s revolučními lídry jako Piráti. Mluvilo se o nové ústavě odsouhlasené národním plebiscitem i o možném vstupu do EU, starostou Reykjavíku se stal komik a punker Jón Gnarr a město začalo zapojovat do svých rozhodovacích mechanismů prvky e-governmentu. A pak přišly další parlamentní volby a Islanďani opět vpustili do vlády strany, které nesly největší zodpovědnost za pád národního hospodářství před více než 4 lety. 

Ještě dva roky nazpět jste mohli mít znovu pocit, že voliči konečně už touží po razantní změně. Téměř ve všech předvolebních průzkumech byli v čele Piráti, dobré preference vykazovali zelení (Levicově-zelené hnutí) a liberální strana Jasná budoucnost. Jenže víte, jak je to s předvolebními průzkumy. Vítězem loňských voleb se stala tradiční pravicová Strana nezávislosti a rozložení sil v parlamentu bylo natolik vratké, že si sestavení vlády vyžádalo řadu kompromisů. A vládní angažmá se velmi pravděpodobně vymstí již zmiňované Jasné budoucnosti, která se stále častěji ocitala pod palbou kritiky vnější i vnitřní. Dostala se i do nevkusného sporu s Jónem Gnarrem, jedním z jejích největších podporovatelů.

Kempování na Islandu

Výsledky letošních předčasných voleb z 28. října jsou dnes již známé, a celý kolotoč se tudíž rozjíždí nanovo. Konce ovšem neberou problémy dosluhujícího premiéra Bjarniho Benediktssona. Na povrch vypluly skutečnosti související s podezřelými finančními transakcemi v jedné z bank těsně před oznámením o vyhlášení bankrotu roku 2008. Bjarni (v kauze opět figuruje i jeho otec) totiž stačil zavčas vyvést své peníze do jiné finanční instituce, a ekonomický kolaps se jej proto tolik nedotkl. Ve vzduchu visí podezření, že zneužil exkluzivních informací, ke kterým měl z pozice aktivního politika přístup. A k možným prohřeškům musíme přičíst ještě i podezření z ovlivňování vyšetřovacích a soudních složek. Na noviny Stundin, které o podivných bankovních operacích jako první informovaly, byl totiž hned vzápětí a nezvykle rychle uvalen tzv. příkaz mlčenlivosti (anglicky „gag order“).

Islandská média a jejich nezávislost

S islandskými médii je to taky všelijak. Dva největší deníky patří vlivným zájmovým skupinám napojeným na politiku. Stačí jen podotknout, že šéfredaktorem Morgunblaðiðu se po nuceném odchodu z politiky stal Davíð Oddsson – premiér z předkrizových časů, bývalý guvernér centrální banky v době bankrotu a vůbec taková machiavelistická figura v islandské společnosti. (Trochu jako Michael Laugesen v seriálu Borgen.)

Ostatní tištěná a internetová média jen stěží můžou vyvažovat vliv dvou lídrů. Snaží se o to anglicky psané časopisy jako Reykjavík Grapevine, který ale vznikl jako informačně-propagační plátek pro turisty. Zbytek koláče patří bulváru (ovšem často „osvícenému“ bulváru, alespoň v případě novin DV) a ojedinělým pokusům o změnu mediální krajiny, jakým je třeba již zmiňovaný Stundin. I proto poslední léta v každoročním hodnocení organizace Reportéři bez hranic zaostává Island za svými souputníky ze severských zemí, které se umisťují v první pětce států s nejlepšími podmínkami pro práci novinářů.

Nejhoršího ohodnocení se dočkali na Islandu roku 2015, kdy se umístili na 21. pozici (dokonce i za Českou republikou, která byla 13.). V resumé Reportérů bez hranic se k tomu dočteme: „Přestože v ústavě je zaneseno právo na ‚absolutní‘ svobodu vyjádření, podmínky pro práci novinářů se od roku 2012 setrvale zhoršují, a to zejména v důsledku vyhrocenějších vztahů mezi politiky a médii.“ Všeobecnou náladu v době, kdy vrcholila krize islandských médií, popsal jeden z novinářů rovnou příměrem „media blackout“. Několik pokusů ovlivňovat média nepřímo či cestou oficiálních stížností lze připsat na vrub vypjaté atmosféře, která se promítla v přehnané nervozitě některých politiků. Na konci celé kauzy bylo odvolání šéfredaktorů největších novin (až na Davíða Oddssona), nadstandardní uplatňování autocenzury a osvojení si nekonfliktního přístupu k politickým tématům.

Tahle země není pro mladý

Jedním z projevů rekonvalescence ze špatného ekonomického stavu je turistický boom, kterému jdou Islanďané opravdu vstřícně naproti. A navzdory řadě negativních jevů, které s sebou nese (třeba turisty kálející na nevhodných místech), projevuje stále značná část obyvatelstva kladný vztah k cizincům, kteří do jejich země přijíždějí utrácet peníze.

Island|foto: CC BY-NC 2.0

Také ale po roce 2008 můžeme pozorovat znatelný odliv (nejen) mladých lidí do zahraničí. Deziluzi z politiky a společenského uspořádání jako jeden z důvodů přibližuje v České televizi uváděný (jinak poněkud tendenční) dokument Bůh žehnej Islandu z roku 2009. Příčinou může být i to, že těžký průmysl, který podporovaly předkrizové vlády Strany nezávislosti a Progresivní strany, ani rozvíjející se turismus nenabízí tolik příležitostí pro čerstvé absolventy vysokých škol. A jejich počet roste.

Samozřejmě že takto směrovaný pohled na vnitřní uspořádání Islandu je velmi jednostranný. Např. prezidenta si Islanďané zvolili takového, že jim můžeme jen závidět. V otázce lidských práv a hlavně genderové rovnosti se odvážili tam, kam se dosud nikdo nevydal. A jejich postoj k uprchlíkům se liší diametrálně od toho českého. Např. roku 2016, v době vrcholící tzv. uprchlické krize, evidovali podle údajů Eurostatu na Islandu 1 100 žadatelů o azyl, což je skoro stejný počet (1 200) jako v mnohem lidnatější České republice, která navíc leží přímo na trase hlavního migračního proudu. Titulky v místních médiích prohlašují, že jsou uprchlíci vítáni – a něco takového nám přijde úplně jako z jiného světa. 

Rychlost, s jakou dokázali na Islandu zvednout své hospodářství z kolenou zpět na nohy až do výšin, je zarážející. A překvapila možná i samotné Islanďany. Objevují se dokonce hlasy, že takový vývoj je až nezdravý a mohlo by docházet k přehřívání ekonomiky. Na paměti musíme taky mít, že ona úžasná otevřená, kulturní, environmentálně citlivá společnost stále stojí na poněkud vratkých nohou a nešťastné události roku 2008 nebyly výsledkem činnosti jen několika defektních osobností. Otázkou zůstává, jestli si z toho obyvatelé ostrova napůl cesty mezi Evropou a Amerikou vzali dostatečné poučení.

A jen na vysvětlenou

Za bránu do pekla byla v dávných dobách pokládána sopka Hekla, jejíž eruptivní činnost nesnesla srovnání s žádným vulkánem na evropské pevnině. Toto nelichotivé přízvisko převzala mimochodem po Vesuvu. V závěru Friðrikssonova už dnes vlastně historického filmu Ďáblův ostrov o dosti komplikovaných událostech a souvislostech 50. let jsou cítit momenty naděje, které – jak už víme – se opravdu naplnily. A převážnou část cesty z Keflavíku do Reykjavíku absolvujete po poloostrovu Reykjanes, který se vyznačuje silnou vulkanickou aktivitou, a proto tu nenajdete skoro žádnou vegetaci (ale zase se zde nachází světoznámé geotermální koupaliště Modrá laguna). Zeleno-černé pláně protkané „placatými“ horami, vodopády, jeskyněmi, zřídly a ledovci na vás teprve čekají. Stačí popojet kousek za Reykjavík libovolným směrem.