Brána do pekla Island: Zkorumpovaní politici, ovlivnitelná média, bezradná veřejnost

Ulice Reykjavíku
Ulice Reykjavíku

Ve středověku se věřilo, že na Islandu je brána do pekla. Friðrik Þór Friðriksson pojmenoval jeden ze svých nejvíce deziluzivních filmů Ďáblův ostrov. A když absolvujete poprvé cestu z letiště v Keflavíku do Reykjavíku, při pohledu z okénka máte pocit, že projíždíte nějakou měsíční krajinou. Tohle je pozvánka na tour po Islandu, jakou vám žádní turističtí průvodci ani fanouškovské weby nenabídnou. Poznejte odvrácenou stranu života na magickém ostrově, kde spíše než na elfy a talentované hudebníky narazíte na bezskrupulózní politiky, loupeživé byznysmeny či mladé lidi, kteří by raději byli někde jinde.

Vždycky, když začnete nadávat na českou politickou situaci a vyjde z vás ono otřepané „to se může stát jen u nás“, vzpomeňte si na Island. Jen pro představu, poslední dvě vlády skončily své působení předčasně, a to v důsledku dosti nechutných kauz premiérů. V jednom případě šlo o Panama Papers, v druhém o komplikovanou a delikátní aféru jednoho pedofila a nepřímo do ní byl zapleten otec ministerského předsedy. Islanďané začínají být svou neschopností zvolit si funkční vládu až příznační. Nutno ovšem podotknout, že politici jim to vůbec neusnadňují. Zklamání z tradičních stran zažívají voliči na pravici i na levici, tak trochu jako u nás. A to není všechno.

Naděje umírá

Přitom po takzvané (a dosti nepřesně nazývané) islandské revoluci v roce 2008, kdy se otřásala v základech nejen národní ekonomika, ale i ustrnulá politická scéna, vše vypadalo tak nadějně. Z následujících voleb vyšly vítězně sice tradiční strany, ale s reformním politickým programem, a vznikaly nové politické subjekty v čele s revolučními lídry jako Piráti. Mluvilo se o nové ústavě odsouhlasené národním plebiscitem i o možném vstupu do EU, starostou Reykjavíku se stal komik a punker Jón Gnarr a město začalo zapojovat do svých rozhodovacích mechanismů prvky e-governmentu. A pak přišly další parlamentní volby a Islanďani opět vpustili do vlády strany, které nesly největší zodpovědnost za pád národního hospodářství před více než 4 lety. 

Ještě dva roky nazpět jste mohli mít znovu pocit, že voliči konečně už touží po razantní změně. Téměř ve všech předvolebních průzkumech byli v čele Piráti, dobré preference vykazovali zelení (Levicově-zelené hnutí) a liberální strana Jasná budoucnost. Jenže víte, jak je to s předvolebními průzkumy. Vítězem loňských voleb se stala tradiční pravicová Strana nezávislosti a rozložení sil v parlamentu bylo natolik vratké, že si sestavení vlády vyžádalo řadu kompromisů. A vládní angažmá se velmi pravděpodobně vymstí již zmiňované Jasné budoucnosti, která se stále častěji ocitala pod palbou kritiky vnější i vnitřní. Dostala se i do nevkusného sporu s Jónem Gnarrem, jedním z jejích největších podporovatelů.

Kempování na Islandu

Výsledky letošních předčasných voleb z 28. října jsou dnes již známé, a celý kolotoč se tudíž rozjíždí nanovo. Konce ovšem neberou problémy dosluhujícího premiéra Bjarniho Benediktssona. Na povrch vypluly skutečnosti související s podezřelými finančními transakcemi v jedné z bank těsně před oznámením o vyhlášení bankrotu roku 2008. Bjarni (v kauze opět figuruje i jeho otec) totiž stačil zavčas vyvést své peníze do jiné finanční instituce, a ekonomický kolaps se jej proto tolik nedotkl. Ve vzduchu visí podezření, že zneužil exkluzivních informací, ke kterým měl z pozice aktivního politika přístup. A k možným prohřeškům musíme přičíst ještě i podezření z ovlivňování vyšetřovacích a soudních složek. Na noviny Stundin, které o podivných bankovních operacích jako první informovaly, byl totiž hned vzápětí a nezvykle rychle uvalen tzv. příkaz mlčenlivosti (anglicky „gag order“).

Islandská média a jejich nezávislost

S islandskými médii je to taky všelijak. Dva největší deníky patří vlivným zájmovým skupinám napojeným na politiku. Stačí jen podotknout, že šéfredaktorem Morgunblaðiðu se po nuceném odchodu z politiky stal Davíð Oddsson – premiér z předkrizových časů, bývalý guvernér centrální banky v době bankrotu a vůbec taková machiavelistická figura v islandské společnosti. (Trochu jako Michael Laugesen v seriálu Borgen.)

Ostatní tištěná a internetová média jen stěží můžou vyvažovat vliv dvou lídrů. Snaží se o to anglicky psané časopisy jako Reykjavík Grapevine, který ale vznikl jako informačně-propagační plátek pro turisty. Zbytek koláče patří bulváru (ovšem často „osvícenému“ bulváru, alespoň v případě novin DV) a ojedinělým pokusům o změnu mediální krajiny, jakým je třeba již zmiňovaný Stundin. I proto poslední léta v každoročním hodnocení organizace Reportéři bez hranic zaostává Island za svými souputníky ze severských zemí, které se umisťují v první pětce států s nejlepšími podmínkami pro práci novinářů.

Nejhoršího ohodnocení se dočkali na Islandu roku 2015, kdy se umístili na 21. pozici (dokonce i za Českou republikou, která byla 13.). V resumé Reportérů bez hranic se k tomu dočteme: „Přestože v ústavě je zaneseno právo na ‚absolutní‘ svobodu vyjádření, podmínky pro práci novinářů se od roku 2012 setrvale zhoršují, a to zejména v důsledku vyhrocenějších vztahů mezi politiky a médii.“ Všeobecnou náladu v době, kdy vrcholila krize islandských médií, popsal jeden z novinářů rovnou příměrem „media blackout“. Několik pokusů ovlivňovat média nepřímo či cestou oficiálních stížností lze připsat na vrub vypjaté atmosféře, která se promítla v přehnané nervozitě některých politiků. Na konci celé kauzy bylo odvolání šéfredaktorů největších novin (až na Davíða Oddssona), nadstandardní uplatňování autocenzury a osvojení si nekonfliktního přístupu k politickým tématům.

Tahle země není pro mladý

Jedním z projevů rekonvalescence ze špatného ekonomického stavu je turistický boom, kterému jdou Islanďané opravdu vstřícně naproti. A navzdory řadě negativních jevů, které s sebou nese (třeba turisty kálející na nevhodných místech), projevuje stále značná část obyvatelstva kladný vztah k cizincům, kteří do jejich země přijíždějí utrácet peníze.

Island

Také ale po roce 2008 můžeme pozorovat znatelný odliv (nejen) mladých lidí do zahraničí. Deziluzi z politiky a společenského uspořádání jako jeden z důvodů přibližuje v České televizi uváděný (jinak poněkud tendenční) dokument Bůh žehnej Islandu z roku 2009. Příčinou může být i to, že těžký průmysl, který podporovaly předkrizové vlády Strany nezávislosti a Progresivní strany, ani rozvíjející se turismus nenabízí tolik příležitostí pro čerstvé absolventy vysokých škol. A jejich počet roste.

Samozřejmě že takto směrovaný pohled na vnitřní uspořádání Islandu je velmi jednostranný. Např. prezidenta si Islanďané zvolili takového, že jim můžeme jen závidět. V otázce lidských práv a hlavně genderové rovnosti se odvážili tam, kam se dosud nikdo nevydal. A jejich postoj k uprchlíkům se liší diametrálně od toho českého. Např. roku 2016, v době vrcholící tzv. uprchlické krize, evidovali podle údajů Eurostatu na Islandu 1 100 žadatelů o azyl, což je skoro stejný počet (1 200) jako v mnohem lidnatější České republice, která navíc leží přímo na trase hlavního migračního proudu. Titulky v místních médiích prohlašují, že jsou uprchlíci vítáni – a něco takového nám přijde úplně jako z jiného světa

Rychlost, s jakou dokázali na Islandu zvednout své hospodářství z kolenou zpět na nohy až do výšin, je zarážející. A překvapila možná i samotné Islanďany. Objevují se dokonce hlasy, že takový vývoj je až nezdravý a mohlo by docházet k přehřívání ekonomiky. Na paměti musíme taky mít, že ona úžasná otevřená, kulturní, environmentálně citlivá společnost stále stojí na poněkud vratkých nohou a nešťastné události roku 2008 nebyly výsledkem činnosti jen několika defektních osobností. Otázkou zůstává, jestli si z toho obyvatelé ostrova napůl cesty mezi Evropou a Amerikou vzali dostatečné poučení.

A jen na vysvětlenou

Za bránu do pekla byla v dávných dobách pokládána sopka Hekla, jejíž eruptivní činnost nesnesla srovnání s žádným vulkánem na evropské pevnině. Toto nelichotivé přízvisko převzala mimochodem po Vesuvu. V závěru Friðrikssonova už dnes vlastně historického filmu Ďáblův ostrov o dosti komplikovaných událostech a souvislostech 50. let jsou cítit momenty naděje, které – jak už víme – se opravdu naplnily. A převážnou část cesty z Keflavíku do Reykjavíku absolvujete po poloostrovu Reykjanes, který se vyznačuje silnou vulkanickou aktivitou, a proto tu nenajdete skoro žádnou vegetaci (ale zase se zde nachází světoznámé geotermální koupaliště Modrá laguna). Zeleno-černé pláně protkané „placatými“ horami, vodopády, jeskyněmi, zřídly a ledovci na vás teprve čekají. Stačí popojet kousek za Reykjavík libovolným směrem.