Bruno Mars je jen popový opičák
V reklamním průmyslu je velmi ceněné povolání hudebního skladatele schopného napsat na objednávku píseň, která zní jako aktuální hit, ale zároveň je natolik odlišná, aby autoři originálu nemohli podat žalobu za zneužití copyrightu.
Takhle nějak třeba vznikla píseň doprovázející reklamu na auto jedné německé značky, která velmi připomínala Take Care od dreampopových Beach House. Proč o tom mluvím na úvod recenze na novou desku Bruna Marse nazvanou Unorthodox Jukebox? Nuž, přesně takovým šikovným skladatelem pseudocoververzí je tenhle sedmadvacetiletý Haiťan, který se s debutovým albem Doo-Wops & Hooligans vyhoupl mezi nejprodávanější interprety současnosti.
Jmenovaný druhý počin ovládl vánoční trh na celém světě. Jeho úspěch není žádná záhada – Mars skvěle naplňuje poptávku po nekonfliktním středním proudu, který si žádají mainstreamová rádia, jejichž posluchači by nejradši poslouchali něco nového, co ale zní jako jejich staří oblíbenci. Že The Police, Michael Jackson nebo Bob Marley už nic nového nevydají? Nevadí, Bruno Mars „jejich“ nové hity natáčí za ně.
Bruno Mars začal svoji kariéru jako dvojník Elvise Presleyho a už v začátcích mu nejspíše došlo, že víc než s čímkoliv vlastním uspěje se zkopírováním těch nejlepších momentů minulosti. Debut Doo-Wops & Hooligans (2010) s hity jako Grenade nebo Just The Way You Are skvěle zapadl do aktuální retro horečky, míchal se tady soul s reggae a šedesátkovým pop-rockem a Mars za desku dostal sedm nominací na Grammy. Na novince Unorthodox Jukebox sliboval rozšíření zvukové palety, což naznačovala spolupráce s Markem Ronsonem či Diplem – deska je ale jen zdobenější a bombastičtější verzí předchozího počinu a zůstává znovu věrná opičení se po hvězdách minulosti. A neortodoxního na ní není zhola nic, Mars pořád produkuje středoproudou vatu, která neurazí ani vaši babičku. Občas je na něm trochu znát, že by chtěl být vnímán jako rebel, a tak třeba v jedné skladbě připomene incident, při kterém ho policie zatkla při řízení auta pod vlivem kokainu. Jenže i tohle vlastně pojme jako písničku o čajovém dýchánku.
Unorthodox Jukebox je trochu jako učebnice popových stylů – první singl Locked Out Of Heaven je reggae pop à la The Police, Treasure nepokrytě vykrádá Michaela Jacksona a nad Show Me se vznáší větší než malé množství Boba Marleyho. Samozřejmě že současný pop na odkazech minulosti stojí a padá, jenže u Bruna Marse to nikdy nezní jako inspirace, od které by se byl schopný odpíchnout k vlastní svébytné verzi. I jako písňový autor je pořád tím zpěvákem ze Superstar, pro kterého je největší metou být co možná nejvěrnější svému nedostižnému vzoru. Jestli právě to současný popový průmysl považuje za ctnost, pak si tím ve velkém stylu podřezává pod sebou větev.
Bývaly časy, kdy se popové hvězdy stávaly objektem posluchačské touhy, ať už aspirační (chci být jako on/ona), či sexuální. Po pravdě vůbec netuším, jestli existuje někdo, kdo si může do Bruna Marse něco takového projektovat – milovat ho je jako milovat oplatky s čokoládovou náhražkou za deset korun obalené v bílém papíře s logem supermarketu. Mars je obstojný autor šlágrů (připomínám, že pod hlavičkou týmu The Smeezingtons napsal za poslední tři roky deset top 10 hitů) i slušný zpěvák, místo popové hvězdy s nějakou osobností je ale jenom prázdnou nádobou, do níž se vejde cokoliv. Unorthodox Jukebox je prostě jako zboží ze supermarketového řetězce, vyrobené pro zprůměrovaného konzumenta, kterému stačí naplnit žaludek čímkoliv, co vzdáleně připomíná jeho oblíbené jídlo.
Bruno Mars – Unorthodox Jukebox (Atlantic / Warner Music, 2012)
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
