Bývalí experimentátoři The Fiery Furnaces vyzráli
Měli jste za to, že pro sourozeneckou dvojici The Fiery Furnaces je experimentování s melodiemi a aranžemi životní nutností? Pak vás nové deska I'm Going Away zcela určitě překvapí. Čím konkrétně, to si poslechněte v následující recenzi od Pavla Zelinky.
NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELÝ PŘÍSPĚVEK!
Mám rád CD kapel, které si úspěšně prošly spletitým obdobím identifikování sebe sama, hledání specifického výrazu a snahy dosáhnout originality za každou cenu. Takové spolky - v těch lepších scénářích - posíleny touto zkušeností skládají muziku primárně pro radost, z vnitřní nutkavé potřeby se takto umělecky prezentovat. Proto už na začátek pojednání o novinkovém albu The Fiery Furnaces prozradím netakticky zápletku a budu chválit. Původně garážoví rockeři prosluli vynalézavými stylovými kotrmelci a koncerty, které svým originálním pojetím nekonečného melodického zemětřesení bez možností vydechnutí udělaly hlubokou rýhu do indie-rockové historie. Ti samí muzikanti na posledních deskách dokazují, že provedený chaotický výzkum minulých let neměl za úkol odlákat posluchače od tvůrčí bezradnosti, ale v případě The Fiery Furnaces fungoval jako pařník nápadů, z kterých v současné době vyrůstají po období exotických a bizarních jednoletek náhle solidní trvalky.
Už začátek nové desky I'm Going Away v podání titulního tradicionálu naznačuje přirozený příklon k tradici. Podobně jako vyklidněná singlovka The End Is Near, kterou vám proháníme hlavou ve vysílání Radia Wave už nějaký pátek. Je pravda, že kdo by u sestry a bratra Friedbergerových čekal znovu zapeklitosti dlouhých stopáží, ostré melodické nebo aranžérské střihy, toho na novém albu uspokojí maximálně pseudokvapíkové vložky u jinak vilného ploužáku Drive To Dallas a Charmaine Champagne pučící rokenrolovou energií. Jinak klid po pěšině a maximální soustředění na klasickou písničkovou stavbu. Připravte se prostě na desku ve středních až pomalých tempech. To vše dohromady už zavání ztrátou vlastní tváře, ale k tak velké přeměně naštěstí nedojde. Cut The Cake je sice ukradená z nevydaného zpěvníku Boba Dylana (včetně tradičního frázování), ale jinak je novinka The Fiery Furnaces pozitivním CD silně soustředěným na prapodstatu dobré tradiční písničky - pozorné a pevné vedení hlavní melodické linky a hodinářské odměřování nálady a vnitřního pnutí.
The Fiery Furnaces se novinkou I'm Going Away razantně vyvázali z experimentální škatulky a postavili se hrdě vedle dalších poctivých popařů á la Belle & Sebastian nebo The Divine Comedy, kterým je nejbližší nálada poctivého ručního přístupu 70. let s výrazným klavírem a vynalézavými bicími (zde v rukou hostujícího Roberta D'Amica). Výraznější problém než opisování od Boba Dylana cítím pouze ve slabším trojspřeží písniček Staring At The Steeple, Ray Bouvier a Keep Me In The Dark uprostřed desky, které ale bohatě vynahradí suverénní závěr. Především výborná balada Lost At Sea je po právu brána - už pár dní po vydání alba - za jednu z nejsilnějších kompozic The Fiery Furnaces vůbec.
A závěrečné hodnocení? Sourozenci Friedbergerovi odhodili ošidnou nálepku invenčních experimentátorů a vyměnili ji za na první pohled i poslech fádnější maloměstskou fazonu, přesto s latentně delší dobou trvanlivosti. A nová deska dala až na pár zaváhání aktuální změně za pravdu.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
