Čelisti požírají Cannes: Rok žen v množném čísle

Cannes letos žije ženami. Nemyslím zrovna defilé žurnálových krásek na každém rohu (dokonce i pochybné biblické brožury tu rozdávají pohledné brunety, ani Bůh nemůže opomenout dobrý marketing). Téma žen v kinematografii se vine celým festivalem – od zahajovacího filmu Emmanuelle Bercot Hlavu vzhůru!, přes návrat aktivní akční hybatelky v Mad Maxovi až po premiéry snímků, v nichž hraje ženský element podstatnou tvůrčí roli.

Večer nás píchl nožem film Francouzky Alice Winocour, která se po (v Cannes uvedeném) debutu Augustine dostala do prestižní „vedlejší“ sekce Un Certain Regard se snímkem vystupujícím pod názvy Maryland a Disorder. Mohl by se ale klidně jmenovat Chaos, Osobní strážce 2 nebo Muž, který si pořád drbal hlavu. Nesoudný pokus o spojení psychologického dramatu o narušeném vojákovi a thrilleru o ochraně rodiny pochybného libanonského byznysmena měl být sžíravý a dramatický, ale vyšel jako nezbedný kříženec Paranormal Activity, Komisaře Rexe (na antidepresivech) a thrilleru s Ondřejem Vetchým. Disorder je nakonec trefný titul – zdá se ale, že poruchami (vnímání) trpěl vedle hrdiny i samotný štáb.

Z filmu Maryland (Disorder) |foto: tiskový servis Festivalu Cannes

Po tomto nočním martyriu, při kterém chcete střídavě usnout, skočit z balkonu a křičet pár sprostých francouzských slov, která znáte, jsme ráno šli poněkud rozechvělí na první projekci nového filmu zdejší oblíbenkyně Maïwenn. Můj král se podle synopse tváří jako to nejbanálnější vztahové drama, kdy on potká ji, ublíží si a ona na to pak vzpomíná (a pláče). V zásadě tomu tak je – Maïwenn i na základě osobních zážitků natočila romanci, jejíž bouřlivý průběh si v hlavě rekapituluje žena zotavující se (symbolicky) z těžkého úrazu kolene.

Otravná klišovitost naštěstí tentokrát zůstala kdesi v Nice. Můj král má tři pilíře (a nejsou to soudruh Husek, Žižka a Jirásko). První – silný scénář, který s bravurou vyvažuje melodrama a bystrý situační humor. Druhý – herecké výkony. Už střídání dvou časových rovin dodává dvouhodinové stopáži potřebnou dynamiku, v epicentru snímku navíc srší dynamo jménem Vincent Cassel, jehož odzbrojující šupák nepochybně způsobí nárůst rozvodovosti. Emmanuelle Bercot může působit jako pasivní hračka v rukou až příliš charismatického alfa samce (což možná pohorší feministickou kritiku), ale do postavy těžce se zotavující ženy vnáší dostatek humoru a subtilnosti, aby fungovala jako Casselův důstojný protipól. Pilíř číslo tři – Maïwenn sama. Nejen jako scenáristka, ale i jako režisérka, která sice v několika scénách padne za oběť melodramatickým rekvizitám, ale jinak se jí daří udržet napětí mezi dostatečně propracovanými postavami a trefit civilní tón, díky němuž vyznívá i obnošený model jako osvěžující podívaná.

Plakát filmu Mon Roi|foto: tiskový servis Festivalu Cannes

Můj král samozřejmě nepatří k vrcholům festivalu. Není v ničem objevný, v ničem ostrý a zdrcující, ale přinejmenším je na rozdíl od Winocourové thrilleru žánrově přesvědčivý a adekvátní. Kraulujeme tu však proti proudu. Angloamerická kritika se pohoršuje, že tenhle příběh už stokrát viděla. Máme pro ni špatnou zprávu. Uvidí ho ještě stokrát znovu. My se jen modlíme, aby byl alespoň občas tak zábavný, vtahující a duchaplný jako v podání Maïwenn.

Ženské téma nás bude provázet i nadále. Výjimečně tím nemyslíme sexistické komentování žen na místních plážích s pivem v ruce, ale zítřejší Alešův výlet do Japonska, kde na rozdíl od Antona Pavloviče pochopili, že tři sestry jsou poněkud málo.