Čelistní sání z Cannes 2: Svět na pár metrech čtverečních

15. květen 2016

Cannes představují zvláštní zakřivení prostoru. I když je teoreticky prostranství kolem festivalového centra rozlehlé a všechno je tu na dosah, jakmile vypukne filmové běsnění, mění se okolí festivalového paláce v záludné bludiště, v němž se lidské sardinky marně pokouší překonat vzdálenost několika metrů. V nastalé vřavě nicméně nechybí agilní kamelot a vytrvalí jedinci, kteří shání přebytečné lístky od dobrodinců. Svět je bizarní mraveniště a Cannes vám to dají zakusit na pár metrech čtverečních.

Pokud můžeme po zhlédnutí sedmi soutěžních filmů vynést nějaký generalizující soud, je to zatím ročník kuriozit a excesů, což platí o francouzských degenerativních dramatech Alaina Guiraudieho a Bruno Dumonta, ale i o upoceném návratu mistra Chan-wook Parka, jehož The Handmaiden je sadistická především vůči divákovi, který si za měsíčních nocí Ladislava Klímu neplete s červenou knihovnou a k erotické extázi mu nestačí přehlídka lehce uslintaných rekvizit a naznačených vlhkých klínů. A to ještě zatím nesmíme ani naznačovat, jakou torturu si přichytal Nicolas Winding Refn…

Nejzajímavější filmovou hypnózu zatím nabídl film, který je svým způsobem tak normální, až bude pro mnohé nesnesitelný. Otec rumunské nové vlny Cristi Puiu se po čtyřhodinovém zabijáckém opusu Aurora poněkud uskrovnil v čase i prostoru. Svůj nový snímek s kryptickým názvem Sieranevada situuje téměř celý do klasického socrealistického činžáku a jednoho bytu, kde se schází početná rodina, aby rituálně uctila památku mrtvého otce. Bohužel přesně stanovený program tryzny, která má vrcholit slavnostní hostinou, neustále narušují drobné nehody – zpožděný příjezd kněze, rozepře nad tím, zda Světové obchodní centrum padlo za oběť spiknutí amerických tajných služeb, hysterická výměna názorů o výhodách a nevýhodách komunismu, škodolibě načasované vpády lidí, kteří v bytě nemají co pohledávat.

Puiu je až sadisticky důsledný v tom, jak nechává diváka zakoušet dusivou jednotu času a prostoru. Bludné přesuny postav, útržky dění v jednotlivých pokojích, kde propukají drobné osobní rozmíšky, nekončící přehlídka neznámých motivací a osobních příběhů… Kamera Barbu Balasoiua přitom zcela rezignuje na dynamiku a umělou přehlednost. Většinu času tráví ve spojovací chodbě, z níž je vidět do jednotlivých místností, a pomalými švenky kopíruje nechápavý pohyb hlavy člověka, který se v mraveništi nesouladu pokouší zorientovat.

03628582.jpeg

Klíčový pro Sierunevadu je přitom už první záběr, situovaný výjimečně do plenéru. Kamera sleduje chaotickou snahu hlavní dvojice – bývalého lékaře a úspěšného byznysmena Laryho a jeho manželky – vyřešit tak primitivní logistický problém, jakým je předání dcery babičce a nastoupení do vozu. Na rozkopané rumunské ulici s hustou dopravou a otravným zvukovým ambientem se však rutinní úkon mění v propracovanou choreografii nesmyslu. Nastolený dojem, že se ocitáme ve světě, kde do sebe nic tak úplně nezapadá, následně jen graduje.

Ve stejném duchu totiž film na několika metrech čtverečních zachycuje početnou rodinu, která nemůže ani na okamžik překonat osobní a politické rozdíly. Jediné, co ji pojí dohromady, je touha konečně se vydatně najíst. Než ke kýžené hostině dojde, trvá to bezmála tři hodiny, tři hodiny dokonale odposlechnutých dialogů, promyšlených interakcí a směšně trapných situací, které dobře známe ze svého okolí.

Čtěte také: Čelistní sání z Cannes 1: Noční retro káva s Woody Allenem

Sieranevada bolí, vyžaduje enormní investici trpělivosti, ale jako všechny vrcholné filmy rumunské nové vlny se odvděčuje precizní směsicí realismu a bystré modelovosti, která ale nikdy z všedního šumu rušivě nevystupuje. Puiu si navíc dlouho připravuje geniální pointu, do níž se promítne skoro všechno, co postavy trápí – absurdita zádušního rituálu, smiřování se s absencí otcovské figury, se společenskou situací, která nutně vede k relativizování všeho, čekání na něco, co nepřichází, existence s každodenní lží, na které občas stojí naše vztahy. Konec je katarzí v pravém slova smyslu, a i když se lze přít o to, zda Puiu nemohl přeci jen více stříhat, síla rozuzlení do značné míry tkví v tom, kolik si v malém, dusivém a tmavém bytě vytrpíte.

Film, který postihl těsně před natáčením odchod kameramana a dezerce střihače, pro nějž bylo prý téma příliš osobní, prezentuje intelektuální bystrost a neústupnost rumunských tvůrců. Jejich výpovědi jsou v něčem osobitě národní a pro zahraniční kritiku v detailech poněkud unikavé, ale životnímu pocitu marnosti, trapnosti a drobným triumfům mezi kuchyní a záchodem porozumí skoro každý… Tedy skoro každý, kdo se nebojí pár metrů čtverečních a toho, že naše existence nepřipomíná klasický román s dramatickým obloukem, ale bezbřehé bloudění v setmělých koridorech.

03628584.jpeg

Nebo ve sluncem zalitých frontách na všechno. To máte nakonec jedno. Mimochodem, kdyby vás zajímalo, co znamená ona Sieranevada, má pro vás Cristi Puiu celkem stylovou odpověď: nic.

autor: Vít Schmarc
Spustit audio