České muzeum hudby: NEJ český hit všech dob

Škoda lásky je světově nejznámější česká píseň, kterou svého času hrál orchestr Glenna Millera, ve svém repertoáru ji měla zpěvačka Billie Holiday a na koncertech ji zpíval i Frank Sinatra. Originální rukopis této slavné skladby si můžete na vlastní oči prohlédnout právě na výstavě Století valčíku a polky. Autorem byl kapelník a skladatel Jaromír Vejvoda, který první verzi této skladby složil v roce 1927.

„Původně to byla docela jednoduchá instrumentální skladba, která se jmenovala Modřanská polka. Jaromír Vejvoda ji prodal k vydání za poměrně marginální částku. Ta skladba se ale velmi rychle stala populární a v roce 1934 získala i svůj text a název Škoda lásky. Ve světě ale tahle polka získala mnoho jiných názvů a spousta lidí ani dodnes neví, že je to původem česká skladba,“ vysvětluje kurátorka výstavy Eva Paulová.

V Americe je Škoda lásky známá pod mnohem méně romantickými názvy Beer Barell Polka nebo Roll Out the Barell. Za druhé světové války to byla jedna z nejoblíbenějších písniček spojeneckých vojáků a pod názvem Here Comes the Navy ji přezpívalo slavné americké trio Andrew Sisters.

Historie polky ale sahá mnohem dál, než je počátek 20. století. Polka byla jedním z nejoblíbenějších tanců po celé 19. století a stejně jako skladba Škoda lásky se i tanec polka rychle rozšířil do celého světa. „Počátky polky zase spadají do českých zemí. Předchůdce polky bychom měli hledat v lidovém prostředí, postupně byly lidové tance přejaty vyššími vrstvami, byly kodifikovány a ujal se pro ně název polka. Název zřejmě souvisel s ohlasem polské revoluce z roku 1830 u českých vlastenců. Už v roce 1840 se tančila v Paříži, odtud se dostala do Velké Británie a do USA.“

Z výstavy Století valčíku a polky |foto: České muzeum hudby

Ještě oblíbenější než polka byl ale mezi našimi předky valčík. Na počátku 19. století se jednalo o revoluční tanec, protože se tančilo na tehdejší poměry ve velmi těsném držení. Církev a starší generace proto považovaly tanec za nemravný a škodlivý. I přes tenhle revoluční charakter ale tehdejší plesy moc prostoru pro rebelii nenabízely – pořadí tanců i výběr tanečních partnerů byly předem dané.

„Dámy i pánové měli malé kartičky, kam si předem zapisovali, jaký tanec a s kým budou tančit. Pokud spolu někdo tančil víc než jednou, už to zavdávalo příčinu k domněnkám, že je mezi dotyčnými něco víc,“ doplňuje Eva Paulová.

Výstava, která vám ukáže, jak vypadala taneční scéna za dob našich praprababiček, je v Českém muzeu hudby k vidění až do března příštího roku.