České předsednictví Evropské unie ohroženo?

To vše bychom mohli poměrně lehce odbýt jako folklor, který hyperaktivního francouzského prezidenta obklopuje. Jenže zmiňovaná "Sarkozyáda" se v posledních dnech, zdá se, začíná dotýkat také České republiky. Ta se má od 1. ledna ujmout půlročního rotujícího předsednictví v Radě Evropské unie. A nyní slyšíme, že Čechům by se měla cesta k pomyslnému bruselskému šéfovskému křeslu přehradit.

Jsou to zatím jen mediální spekulace. Podle rakouského listu Kurier si především řada evropských poslanců přeje, aby současná předsednická země, tedy Francie, zůstala v čele Unie ještě nejméně půl roku. Francouzský deník Le Monde zase s odvoláním na diplomatické zdroje spekuloval, že Sarkozy chce Unii nepřímo vládnout i po 1. lednu. Hodlá prý předsedat eurozóně, tedy skupině zemí, které zavedly jednotnou evropskou měnu. Z této pozice by chtěl české předsednictví zcela zastínit a Unii de facto kormidlovat nadále.

První spekulaci můžeme klidně odbýt. Na chodbách Evropského parlamentu se povídá ledacos. Ale změnit rotující systém předsednictví je možné pouze za souhlasu všech zemí, tedy i Česka. Je to absurdní možnost, o které se ani nezačne uvažovat. Druhá varianta už je reálnější. Ještě než se u ní zastavíme, připomeňme si, proč se o nadcházejícím českém předsednictví vůbec pochybuje: Pražská vláda prý má k Unii odtažitý vztah, nehledě na to, že český prezident je přímo eurofób. Česko je také na unijní vkus příliš proamerické. Navíc, kavkazská a finanční krize ukázaly, že v čele sedmadvacítky musí stát velká země; na ty méně významné by se nikdo neohlížel.

Tak v kostce argumentují ti, které perspektiva českého předsednictví znepokojuje. Není to samozřejmě žádný oficiální postoj, který by státníci či vysocí úředníci pod svým jménem sdělovali médiím. Na bruselských chodbách ale o něčem takovém slyšet můžeme. Dva zmiňované články v evropském tisku tak jsou symptomatické.

Jsou to ale spekulace nekorektní a do značné míry nesmyslné, dodejme ihned. Zatím se neobjevil žádný důvod, proč bychom měli předpokládat, že česká státní správa předsednictví nezvládne. Skoro by se chtělo uštěpačně poznamenat, že horší než Francouzi být rozhodně nemůžeme. Francouzské předsednictví totiž provází neuvěřitelný organizační chaos a pověstná velmocenská arogance. Podle kuloárových zpráv jsou členské státy i Evropská komise rozladěny z toho, že Francouzi na jednáních tlačí své vlastní zájmy bez velkého ohledu na kohokoliv a cokoliv. Už jen proto můžeme vyloučit, že by se objevil návrh na prodloužení formálního francouzského šéfování Unii. Kdo by o to stál?

Poznámky o českém euroskepticismu můžeme odbýt. Každá země v rámci Unie prosazuje své zájmy a občas dá najevo, že přes něco tak zvaně vlak nejede. Tak se prostě v Bruselu jedná. Není to výraz žádné apriorní skepse. Velmi často to činí i Francouzi či Němci. Podstatnější je poznámka, že menší země bude hůře zvládat všechny nenadálé bouře světové politiky či ekonomiky. To je přirozené. Post stálého předsedy Evropské rady, s nímž počítá Lisabonská smlouva, by v tomto ohledu byl vítaným vylepšením.

Na druhou stranu ale postavme stejně legitimní otázku, zda není jistá umírněnost v ambicích i metodách řešení občas ku prospěchu. To, co nyní činí francouzský prezident Nicolas Sarkozy, totiž nemůžeme nazvat jinak než velikášstvím. Nepochopitelné litanie o nutnosti totální přestavby kapitalismu jsou vítanou pochoutkou pro média, většina zodpovědných politiků je ale - naštěstí - raději nekomentuje. A právě skrze ekonomické problémy se dostáváme zpět ke druhé zmiňované spekulaci, že totiž Sarkozy chce české předsednictví vygumovat z pozice šéfa eurozóny a udržet si tak dominantní vliv na chod Unie. Ze záře reflektorů se neodchází lehce, ale francouzskému prezidentovi jeho snaha pravděpodobně nevyjde. Německo se jistě postará o to, aby francouzský státně dirigistický model nedostal přílišné slovo.

Podstatnější je tak možná jiná věc, která s eurozónou také souvisí. Když se tato skupina dohodla na postupu v současné finanční krizi, automaticky to bylo bráno jako nezpochybnitelný závěr. Jen pár dní poté zasedala Evropská rada, tedy orgán formálně mnohem důležitější, ale nečekalo se od ní nic jiného, než potvrzení závěrů eurozóny. Pokud by státy, které euro nemají, na Evropské radě vznesly námitky, bylo by to bráno málem jako záškodnictví. To není nic jiného než dvourychlostní Evropa v praxi. Zdá se, že Česko s tím máloco svede, ať se mu to líbí nebo ne.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .